Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Aktuality  »  Kníratý nadčlověk z pralesa

Kníratý nadčlověk z pralesa

9. 7. 2015

Albert Schweitzer - Lidové noviny - Jiří Peňás

Kníratý nadčlověk z pralesa

8.7.2015    Lidové noviny    str. 08    Kultura

    JIŘÍ PEŇÁS       

K padesátému výročí úmrtí Alberta Schweitzera (4. 9. 1965) vychází překlad dva roky staré monografie německého historika Nilse Oleho Oermanna, která důkladně a čtivě přibližuje život a dílo muže, kterého Američané v roce 1949 pojmenovali The Greatest Man in the World.

Albert Schweitzer je postava vynořující se z temnot spíše strašného 20. století jako gigant prosvětlený jasem humanismu, duchovnosti a kultury. Vedle blízkého a spřáteleného (Oermann píše o jejich zdvořilém vztahu) teoretika a génia Alberta Einsteina byl Schweitzer mužem činu, praktický a stále cosi budující a tvořící duch, který zároveň v sobě zahrnoval to nejlepší z evropského kulturního dědictví. Jeho působení v pralesní nemocnici v gabunském Lambaréné je pak heroickou ukázkou sebeobětování a činného nasazení, jímž může „bílý muž“ přispět k zmírnění bídy na světě.

            Oermannova kniha nelikviduje tento mýtus, který je v jádru pravdivý, ale dotváří jej, přesně a podloženě jej staví na zem, do reálu historického a politického. Postupuje chronologicky, vykresluje tedy Schweitzerovo rodinné a primární zázemí, velmi kulturní prostředí rodiny alsaského protestantského faráře, které dalo malému Albertovi ty nejlepší předpoklady. Patřila k nim i dvojznačnost jeho původu: rodina byla sice německá, ale francouzština byla přirozeným druhým jazykem. Také příslušnost státní se měnila: narodil se roku 1875 jako říšský občan, po roce 1918 se stal státním Francouzem, u čehož už zůstalo. Sám pralesní doktor k tomu říkal: Homo sum, jsem člověk.

            Mládí pak nese rysy do široka rozkročené univerzality. Jako by nebylo jasné, čemu se má evidentně vynikající, nikoli však vždy ve škole bezchybný duch věnovat. Exceluje v hudbě, studuje tedy hudební teorii, přitahuje ho filozofie, věnuje se tedy jí, a hluboká, avšak nekonvenční zbožnost ho vede k teologii: vystuduje i ji. V každém oboru dosáhne mimořádnosti, každý obor obohatí do svých třiceti let významnou teoretickou prací, přičemž studie o historickém Ježíši a pak především rozsáhlý a v jistém smyslu nepřekonatelný životopis Bachův, jehož je též výborným interpretem, takže by se mohl živit samotnými koncerty, by samy o sobě stačily k zápisu do intelektuální historie.

            To však Schweitzerovi nestačí, to je vše jen příprava. Sám si napsal, že si život rozvrhl v mládí tak, že do třiceti let se bude věnovat přípravě, pak praktické pomoci. Že jeho úkolem je pomáhat lidstvu, o tom nepochyboval nikdy. V roce 1905 jako třicetiletý začne ve Štrasburku studovat medicínu. Živí se jako pomocný farář, studijní ředitel a jako literát z výtěžku svých knih. Promuje v oboru psychiatrie, ale pak ještě absolvuje kurz tropické medicíny. To už má totiž jasno, kde je jeho cíl: v Africe, mezi těmi nejchudšími a u těch nejvíce trpících. V březnu 1913 odplouvá poprvé do Lambaréné v rovníkovém Gabunu, tehdy francouzské kolonii.

 

Práce proti zániku

 

Oermann Schweitzerovu africkou misi, jež se mu stala životním osudem, vkládá do celkového obrazu jeho duchovního založení. Klíčový je přitom pojem „úcta k životu“ (Ehrfurcht vor den Leben), který si Schweitzer formuluje právě během prvních let v pralesní nemocnici, již s velkým odhodláním začíná budovat. Tento postulát, kterého se pak drží celý život, vzniká ne náhodou na pozadí evropské katastrofy, první světové války, během které je v roce 1917 i se svou ženou Francouzi internován jako nepřítel.

            Úcta k životu je de facto odpověď sebevraždě, kterou Evropa právě v zákopech provádí. Budoucnost západní civilizace vnímá podobně pesimisticky jako jeho současník Oswald Spengler (Zánik Západu, 1918), ale proti fatalismu volí čin. V tom je následovníkem Nietzcheho s jeho krajním individualismem a heroickým postojem (on i ten jeho knír byl nietzscheovský), a především pak věren odkazu nejjasnějšího klasika evropské kultury Goetheho. Toho miloval stejně oddaně jako Bacha a historického Ježíše. Goethe byl pro něj příklad aktivního a praktického ducha, který před veškerou teorii staví světlo, práci a čin.

Místem, kde svou praktickou pomoc lidstvu prováděl, bylo tedy fyzicky i jaksi společensky nesmírně náročné prostředí v tropickém pralese, mezi lidmi, kteří sotva poznávají civilizaci. Oermann se otevřeně dotýká tématu, které by se asi dříve opisovalo opatrněji, nebo by zase pisateli a čtenáři nepřišlo na mysl, že je v něm problém. Tedy co vlastně může běloch v Africe dělat a hlavně jak.

            Schweitzer byl dítě doby a zároveň ji svým humanismem překonával. Chtěl černochům především pomoci, a to co nejúčinněji. Neteoretizoval tedy o tom, je-li či není jeho postoj paternalistický, či dokonce kolonialistický. V jistém smyslu byl. Černochy běžně nazýval negry, pohlavkoval je, považoval za zbytečné, aby se domohli vyššího vzdělání: obával se, že pak nebudou solidární se svými a budou se nad ně vyvyšovat. Příliš ho nezajímala domorodá kultura, neznal jejich jazyk. Ambivalentní byl jeho vztah ke kolonialismu: kritizoval vykořisťování, ale domníval se, že Evropané jsou povinni přinést „osvícenou kulturu“. Považoval se za staršího bratra mezi mladšími bratry, vlastně dětmi, ke kterým se je nutné také jako k dětem chovat. Velmi skeptický byl po válce k africké samostatnosti a jeho obavy se do určité míry potvrdily ještě za jeho života: část nových gabunských elit se ho snažila dostat ze země.

 

Podobný Bohu

 

Schweitzerovo charisma zářilo do vysokého věku, ba ve stáří ještě zesilovalo. Mimořádně zajímavé jsou kapitoly, které Oermann věnuje válečným letům a posledním desetiletím: válku prožil v Africe, nacisté, kteří snad chvíli uvažovali, jak jeho proslulosti využít, brzy poznali, že je to marné; podobné záměry s ním měli na začátku 60. let soudruzi z NDR, kteří uspěli o poznání lépe...

            Oermann píše, že Schweitzer byl pragmatik a nebyl prost ani jisté marnivosti. Pro svět už tehdy ovšem byl „člověkem, který se asi nejvíc podobá Bohu“. V tom se asi svět výjimečně nemýlil.

 

Nils Ole Oermann: Albert Schweitzer

 

Přeložil Petr Babka. Vydal Vyšehrad, 2015. 330 stran

 

Foto popis| Mezi „dítky přírody“. Tak nahlížel Albert Schweitzer na Afričany, kterým ovšem zasvětil život.

Foto autor| FOTO PROFIMEDIA

Nils Ole Oermann: Albert Schweitzer

 


 

 

 



Zpět na knížku "Albert Schweitzer ".

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Podzim / zima 2018

Ediční plán
Podzim / zima 2018

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook