Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Aktuality  »  Návštěva v PEN klubu

Návštěva v PEN klubu

16. 11. 2012

Ukázka z knížky, kterou autoři četli na setkání:

Český biolog a filozof Emanuel Rádl kdysi vyslovil závratnou

větu: Bůh neexistuje, ale platí. Člověka nad ní ovšem napadne i ta

horší varianta: Bůh existuje, ale neplatí. Jak je to u vás, Jiří, s vírou

v boha? Vzpomínal jste, jak velice vás ve vězení ovlivnili spoluvězni

katoličtí básníci Jan Zahradníček, František Křelina a Josef Knap.

Občas se mě na tohle někdo zeptá, včetně pražského arcibiskupa

kardinála Dominika Duky. Jsem spíš neznaboh, než

znaboh. Měl jsem dvě tety jeptišky, z řádu Anglických panen,

vychovávaly mě k víře, ale to mě spíš vedlo k alergii na náboženské

obřady. Ale zase – na gymplu jsem měl profesora náboženství,

patřil do maltézského řádu, mladý chlap, neustále lehce

přiožralý, ale vyprávěl nádherné věci! Třeba to, že ho víra

v boha drží v rozumných mezích, aby moc nezlobil.

Vytahoval bych se, kdybych řekl, že mám myšlenky o víře

v sobě srovnané. Ale to, co vám teď říkám, řeknu klidně i kardinálu

Dukovi: Ano, věřím v pánaboha, ale ten můj je úplně jiný.

 

Jaký tedy ten váš pánbůh je?

Je to koncentrát. Sečtená moudrost věků. Včetně oné mimořádně

důležité schopnosti odpouštět.

V kriminále jsem definitivně ztratil vztah k pozemským autoritám,

ale něco jsem našel. A sice, že i když je člověk hluboko

v díře po krk ve sračkách, musí si být jistý, že tam nahoře je

kousek modrého nebe, kvůli němuž stojí za to se vyškrábat.

To je esence mé víry.

Tahle víra mě provedla celým mým životem, všemi zlými

časy. Občas jsem i mezi svými přáteli býval pokládán za idiota,

například, když jsem tvrdil, že věřím, že se dočkám svobody.

Byl jsem si tím naprosto jist. Ale kde jsem tu jistotu vzal, proboha

svatýho? Mám ji v sobě. Teď jsem to znovu zažil, když

mě dcera odvezla s těžkým a v krátké době za sebou už čtvrtým

zápalem plic do špitálu. Na jednotce intenzivní péče mi

pak sdělili, že první týden si vůbec nebyli jisti, jestli to přežiju.

Ale já jsem si každou noc vyndal bažanta a postavil jsem se,

nebudu přece močit vleže. Ve vertikální poloze se člověk určitě

smrti lépe ubrání! Snažil jsem se v noci nespat, měl jsem sice

kyslíkovou masku, blbě se mi dýchalo, ale pořád jsem věděl,

že se můžu hýbat, že myslím. Všechno jsem si kontroloval,

chytal jsem se svých povinností, toho, že musím napsat svůj

pravidelný fejeton do novin.

V kriminále jsme si vymýšleli takzvané marxistické zákony.

Například o čmelákovi: že plocha jeho křídel je menší než ta,

která je nezbytná k tomu, aby mohl létat. Přesto létá. Řekl,

bych, že je to i můj případ.

 

K vašemu eseji Komunismus po česku, který před časem vydalo

nakladatelství Respekt, napsal novinář Martin Šimečka doslov.

Říká v něm o vás, že máte zkušenost člověka, který na vlastní kůži

zažil vězeňskou podobu komunismu, že však také máte moudrost

spisovatele, který nezkoumá ideologii totalitního režimu, ale lidskou

duši. A o duši šlo tehdy, stejně jako o ni jde dnes, především. Tolik

Šimečka – výstižně a hezky. Co to ta duše podle vás, Jiří, je?

Když jsem učil na Literární akademii Josefa Škvoreckého,

četl jsem práce svých žáků. Občas jsem při hodnocení pravil,

že text je docela příjemný, ale že nemá geista. A studenti se

ptali, co je to ten geist? Odpovídal jsem, že německy duše.

A oni se zas ptali: „Co je to tedy ta duše?“ Vysvětloval jsem,

že duše je v nás vytvarovaná několika způsoby. Myslím si, že

duše je formovaná čímsi nesmrtelným, co v sobě nese paměť

předků, jejich myšlení a cítění a také naši vlastní životní zkušenost.

Na rozdíl od hlavy a srdce pak duše ví, jak se popasovat

s životem.

Je prostě arbitrem mého života.

Mluvím a píšu, jak mi zobák narostl, ale čímsi jsem stanoven.

A na to, jak jsem stanovenej, jsem docela pyšnej.

 

Pochyboval jste někdy o sobě? Aspoň trochu?

Občas se sám poprosím, abych se před sebou samotným

nevytahoval. Je mi osmdesát jedna let. Když se mě lidi ptají,

co chystám nového, hned chrlím, že mám před sebou ještě tři

hry a tři knížky…

 

Jan Lukeš o vás napsal, že jste workoholik, egomaniak a extrovert,

který nemůže být bez lidí. To zní dost drsně.

 

Workoholik a extrovert nejspíš jsem. Tu třetí charakteristiku

si Lukeš vymyslel.

 

Vždycky jste se pral, snažil se nedat, rozhodovat si o svém osudu

sám. Přitom ve vězení jsou pro takové jednání minimální podmínky.

Nikdy jsem nebyl fatalista. Jeden můj spoluvězeň měl kamaráda,

který byl koktavý a ten proslul výrokem: „Ooosud je

ssstrašný sssvinstvo, aaale dá se mu pipipipíchnout!“ To se mi

moc líbí. Zkouším to tedy. Totéž snad platí i všeobecně, proto

taky dodneška nedávám pokoj, i když jsem tím protivný.

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Podzim / zima 2018

Ediční plán
Podzim / zima 2018

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook