Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Aktuality  »  OSOBNOSTI VYŠEHRADU

OSOBNOSTI VYŠEHRADU

21. 8. 2019

Jak jste se dostala k překládání a jak dlouho se této profesi věnujete?

Překládat jsem začala na Odboru pro uprchlíky MV. Když začala válka v bývalé Jugoslávii, chtěla jsem se – pod dojmem strašných zpráv z válečné Bosny – zapojit a dělat něco ve prospěch uprchlíků. Práci jsem našla u dr. Tomáše Haišmana, který tento odbor řídil a měl na starosti vedle uprchlických táborů i humanitární střediska pro uprchlíky z válečných oblastí Jugoslávie, z nichž velkou část tvořili Bosanci. Mým úkolem bylo obstarávání tlumočníků, včasné jejich nasazení na místo okamžité potřeby (v humanitárních střediscích žili společně s uprchlíky, byl to dlouhodobý pobyt, který ovlivňoval i jejich psychiku) a vlastně všechno, co s jejich prací souviselo. Sama jsem překládala zprávy z UNHCR pro kolegy z azylového oddělení a občas i dopisy uprchlíků. Po skončení války v roce 1996 jsem se už naplno věnovala překladům. Pár let jsem pracovala pro agenturu Jas a Kahlen (odborné překlady) a přitom stále hledala cestu k překládání beletrie. Měla jsem štěstí, protože kolegyně z Odboru pro uprchlíky mě představila paní Daniele Lehárové z tehdejšího nakladatelství Aurora, která –sama překladatelka – byla zároveň vynikající redaktorka a fajn člověk. Pod jejím vedením jsem přeložila tři první knížky. Dodnes si pamatuji na nadšení a nasazení, s jakým jsem k tomu přistupovala.

 

S Vyšehradem spolupracujete téměř dvacet let… Vzpomenete si na svoje začátky „u nás“?

Pan redaktor Martin Žemla někdy kolem roku 2000 hledal překladatelku pro knihu Leah Otis-Courové Rozkoš a láska ve středověku a obrátil se s prosbou o pomoc právě na Danielu Lehárovou. A tak jsem se ocitla ve Vyšehradu. Ten telefonát pro mě moc znamenal. Prožít druhou polovinu života uprostřed „civilizačního bohatství“, které toto nakladatelství čtenářům nabízelo a nabízí, a mezi takovými lidmi, schopnými a zapálenými pro věc, to je štěstí – a já si toho moc vážím.

Pro Vyšehrad jsem zpočátku překládala především historickou literaturu. Sem patří Evropa vrcholného středověku 1150--1300 amerického medievalisty Johna H. Mundyho, a také podíl na překladech z ediční řady „Člověk a jeho svět“ (Egyptský člověk a jeho svět, Renesanční člověk a jeho svět, Barokní člověk a jeho svět, Římský člověk a jeho svět). Všechna díla poskytují vhled do určitého konkrétního údobí naší civilizace, přičemž vycházejí z dlouholeté badatelské práce a studia původních pramenů. Asi nejrozsáhlejším dílem z tohoto oboru ale byli Gladiátoři Rogera Dunklea. Profesor klasických studií na Brooklyn College probádal a úžasným způsobem vylíčil gladiátorská vystoupení a svět, který k nim patřil. Překlad takového díla znamená stovky dohledávaných skutečností, dobových reálií, událostí, historických dat atd. Předpokládá znalost doby a spolupráci třeba i s historiky. Zároveň vás ale obohatí – samozřejmě pokud vás historie zajímá. Byla to krutá knížka a některé pasáže bylo nutné „projít co nejrychleji, přesně přeložit a nenechat na sebe příliš dopadnout“. Já jsem dílo vnímala jako hold gladiátorům, a jsem ráda, že mi bylo umožněno je přeložit.

Mezi vaše vrcholné práce patří bezpochyby kniha amerického autora Francise Spufforda Zlatý vrch, který se odehrává v New Yorku v polovině 18. století a je plný složitých souvětí a poetických popisů.

Paní redaktorka Válková mě tehdy požádala, abych si „prošla“ román, který měl v Anglii teprve vyjít, s tím, že bude-li stát za to, mohla bych ho přeložit. Přečetla jsem první stránku, která je u románů velmi důležitá, potom druhou, a zjistila jsem, že mám v ruce cosi výjimečného. Přitažlivý děj, nezvyklá zápletka a obtížná angličtina, především úžasné popisné pasáže. Knihu jsem tedy musela podrobně přečíst a už v první třetině jsem prosila Vyšehrad, aby zažádali o autorská práva, že tahle kniha stojí za překlad.

Francis Spufford je uznávaný autor literatury faktu a Zlatý vrch byl jeho první románový počin. Odehrává se v New Yorku poloviny 18. století, s „dobovou“ zápletkou, v jejímž středu stojí sympatický, charismatický a tajemný mladý muž, Angličan, který stejně jako nynější čtenář, také objevuje cizí, barbarskou Ameriku. Napínavý, nepředvídatelný děj, New York – tehdy malé obchodní město s 6000 obyvateli, prostředí, postavy i zvyky, to vše vykresleno s hlubokým citem pro realitu, s úžasně detailními popisy, které v tomto případě vůbec nejsou zdlouhavé, natož nudné (zimní Hudson, cesta lodí vzhůru po řece nebo noc pálení ohňů). Pro mě to byl první román popisující toto období kolonizace Ameriky, a i proto ho považuji za tak výjimečný. Byla to krásná práce, mě popisné části v románech vždycky těšily, a pokud dotvářejí tak dramatické dění, jaké nabízí právě tato ojedinělá kniha, pak je to ku prospěchu věci.  Domnívám se, že ani v dnešní zrychlené době, která i v umění řeší úplně jiné vztahy,  nemluvě o prostředí, není takto „klasicky“ pojatý román přežitkem.

Před pár týdny vyšel v novém vydání – a znovu ve Vašem překladu – životopis Leonarda Cohena Život, hudba a vykoupení. Jak na něj vzpomínáte?

Patřím ke generaci, která se s Leonardem Cohenem mohla seznamovat krůček po krůčku, už od jeho začátků skladatele a interpreta krásných a závažných textů a hlubokého melancholického hlasu. Já sama jsem s Cohenem „prošla životem“, takže jsem o překlad velice stála. Když mi Vyšehrad práci nabídl, prolétla mi hlavou všechna jazyková a překladatelská úskalí, na která mohu v takovém tvůrčím životopise Cohena narazit, takže jsem v duchu párkrát couvla. Autor knihy Liel Liebovitz je ovšem také nadšený ctitel Cohena, knihu napsal s obdivem a úctou, a v první kapitole s názvem „Předehra“ vylíčil hudební festival na ostrově Wight tak sugestivně a lákavě, že jsem si to zkrátka nemohla nechat ujít. Byla to úžasná práce, v tomto případě k ní kromě početného dohledávání reálií a pátrání po událostech, které byly v knize zmíněny, musela citovat z mnoha básnických překladů Cohenova díla.

Začátkem září vyjde Váš nejnovější počin, překlad románu britské historičky a spisovatelky Pat Barkerové A dívky mlčely – převyprávění Homérova hrdinského eposu Ílias ženskýma očima. Jak se Vám s textem pracovalo?

Přiznám se, že po románu Zlatý vrch jsem se do trójské války jen těžko vžívala a na naprosto odlišné prostředí jsem si musela dlouho zvykat. Román Pat Barkerové je jakousi trójskou válkou naruby, přičemž průvodcem je krásná a inteligentní Bríseovna. Svůj život zajatkyně v Agamemnonově táboře vidí nejen ženskýma, ale i „moderníma“ očima. Díky tomu se „stírá“ vzdálenost 3000 let a čtenáři je příběh vykreslován srozumitelně, dnešním pohledem, a pochopitelně i s nabídkou k zamyšlení.

Co Vám připadá na práci překladatele nejpříjemnější a co nejzáludnější?

Překladatelství je koníček a zároveň řehole. Znamená nadšení při téměř roční práci nad knihou, a zároveň disciplinu, soustavnost a pracovní nasazení, které může vést i k tomu, že zůstanete sami. V případě historických děl musíte být přesní, výstižní, mít cit pro atmosféru té které dějinné epochy, umět užívat synonyma – to je hodně důležité, a mít bohaté vyjadřovací schopnosti. Při překladu románu se naopak musíte vžít do některé hlavní postavy a děj už prožíváte s ní. Na prvních zhruba padesáti stránkách si jednotlivé aktéry děje usadíte, už víte, jak vypadají, z jaké vrstvy pocházejí a jak hovoří. A tyto charakteristiky rozvíjíte až do konce. Překladatelsky opravdu náročné – a já se jich vždycky bojím – jsou tragické události, ke kterým v románech dochází. Náročné proto, že je musíte s hrdinou prožít. Prostý popis nestačí, mohl by vyznít křečovitě. Abyste vystihli emoce a použili správná slova, musíte těmi emocemi projít. Zůstanou z toho šrámy na duši. Z románů mě emočně asi nejvíce zasáhla Kniha světel Chaima Potoka, kde jeden z kamarádů umírá, a Lovci Půlnoce Richarda Zimlera, kde se stala křivda na černém protagonistovi románu. Z knih přeložených pro Vyšehrad pro mě emočně nejvypjatější byli určitě Gladiátoři, a také kapitola Voják v Barokním člověku, případně Bandita v Římském člověku.

Nicméně překládání knížek přináší daleko víc radosti. Pocit hodnoty práce, navazování vztahů při práci nad knihou, pocit, že jste součástí týmu, který zanechává nějaký odkaz. „To nejcennější, co si odnáší překladatel, je samotná práce nad knihou“ – slova nikoli moje, ale paní redaktorky Daniely Lehárové, která mohu pouze potvrdit.

A nakonec obligátní otázka – na čem teď pracujete?

Kniha se jmenuje v originále Conan Doyle for the Defence a česky patrně vyjde pod názvem „Obhájce Artur Conan Doyle“. Autorka, americká novinářka a spisovatelka Margalit Foxová, znovu otevírá případ Oscara Slatera, k němuž došlo v Glasgow koncem roku 1908. Z brutální vraždy staré dámy tehdy obvinili nevinného člověka a poslali ho na doživotní nucené práce.  Spisovatel Arthur Conan Doyle tehdy ještě jednou a naposledy vstoupil do skutečné kauzy a s uplatněním logiky svého Sherlocka Holmese se zasadil o to, že po dvaceti letech nucených prací byl Oscar Slater osvobozen. Není to román, kniha svým charakterem leží na pomezí fiction a non-fiction. Závažná je proto, že za nespravedlivým odsouzením Oscara Slatera – přistěhovalce a Žida – stálo neobjektivní, povrchní vyšetřování,  předpojatost soudních úředníků, a v neposlední řadě i tehdejší veřejné mínění, ovlivněné překotným ekonomickým a společenským vývojem, který v „tradiční“ společnosti musel nutně vyvolávat obavy. S podobnými pocity se setkáváme i v dnešní – globální – společnosti.

 

Životopis

Narodila jsem se v červnu roku 1947 v Praze, ale dětství jsme se sestrou – o dva roky mladší než já – prožily v Doksech u Máchova jezera. Tam jsme se sice ocitly i s mámou „za trest“, otec strávil začátkem 50. let pět let v komunistickém vězení, nicméně my se sestrou jsme prožily krásné dětství v krajině s jezerem, lesy a spoustou kopců, a myslím, že navzdory době i s lidmi, kteří měli naši rodinu moc rádi, takže příkoří jsme příliš nevnímaly.

Střední školu jsem začala studovat v Doksech a dokončila v Praze, na gymnáziu Velvarská v  Praze 6. Po maturitě jsem vystudovala VŠE, obor zahraniční obchod. Asi to nebyla optimální volba – vzhledem ke svým zájmům jsem určitě měla studoval filologii – nicméně tato vysoká škola mi umožnila, kromě tehdy povinné ruštiny, pokračovat i ve francouzštině a začít se věnovat i angličtině.

Jako dcera jednoho z vrcholných politiků roku 1968 (Josefa Smrkovského) jsem po promoci nemohla pomýšlet na zaměstnání v oboru, který jsem vystudovala, začínala jsem proto v oddělení distribuce časopisů tehdejšího Nakladatelství technické literatury a po pár letech jsem odešla do Kancelářských strojů, pracovat coby operátorka na sálových počítačích. Tehdy jsem už měla rodinu, dvě děti, a na zaměstnání, které by mě opravdu „naplňovalo“, nebyl čas. Jako generace jsme život prožívali především v soukromí – starali se o děti, překonávali „úskalí“ školní docházky, potíží v zaměstnání, případně obecného ekonomického nedostatku (který nebyl to nejtíživější), a stále jsme se scházeli s přáteli, do rána probírali politiku, knížky, které jsme si nemohli přečíst, a filmy, které jsme nemohli vidět, nemluvě o dlouhých frontách ve čtvrtek, kdy i u nás vycházely knihy v překladu.

Teprve po listopadu 1989 jsem začala uvažovat, co dál. Stála jsem tehdy na jakési životní křižovatce, děti už studovaly a my s manželem jsme se rozvedli. Věděla jsem, co chci dělat, ale nevěděla jsem, na koho se obrátit. Žádné nakladatelství vás jako „člověka z ulice, který si myslí, že může překládat knížky“, nepřijme. Přiznám se, že překlad „souvislého románového textu“ jsem si někdy kolem roku 1996 vyzkoušela v tehdejším právě etablovaném nakladatelství Harlekýn – byla to jediná instituce s tímto zaměřením, kde jsem si troufla „zaklepat“ a nabídnout své služby. A potom už následovala zmíněná Aurora, Vyšehrad a Argo.

Kateřina Novotná (* 1947), překladatelka Kromě Vyšehradu spolupracovala i s nakladatelstvími Columbus (Zuráfa, 1999), Aurora (Akta Ufo, 1997, Sestřičky, 1998) , a především Argo. Má na kontě desítky překladů odborných i beletristických, jmenujme Podivný případ se psem Marka Haddona (2003), Knihu světel Chaima Potoka (2005), Lovce Půlnoce Richarda Zimlera (2007), Anatomii duchů Andrew Taylora (2012), Skvostnou zemi Grace McLeenové (2012) a Šok z pádu Nathana Filera (2016). V roce 2011 získala výroční cenu Vyšehradu za překlad knihy Rogera Dunklea Gladiátoři – krutá podívaná ve starověkém Římě.

 

 

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Podzim / zima 2019

Ediční plán
Podzim / zima 2019

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook