Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Aktuality  »  OSOBNOSTI VYŠEHRADU

OSOBNOSTI VYŠEHRADU

12. 8. 2019

 

1. Jedno manželství bylo Vaším prvním knižním překladem, ale popasovala jste se s ním se ctí. S čím jste bojovala nejvíce?

S různými záludnostmi překládání jsem se setkala už dříve, navíc jsem kromě anglistiky studovala i translatologii. Na co se ale dopředu připravit nedá, je první reálná zkušenost s takhle dlouhodobým projektem. Ze začátku bylo těžké odhadnout, jak dlouho co zabere, kolik času si nechat na závěrečné úpravy… Naštěstí jsem měla skvělou redaktorku, která mě celým procesem provedla. Z konkrétnějších věcí byly výzvou třeba názvy různých jídel amerického Jihu. Kromě překladů byly trable mnohem praktičtější: při dohledávaní se člověk snadno ztratil ve vesmíru internetových receptů z tohoto regionu, nad kterými se sice sbíhají sliny, ale slinivka úpí.

2. Jaké to je, držet první knižní překlad v ruce?

Chtěla bych působit nad věcí, ale ve skutečnosti jsem se nemohla dočkat. V den vydání jsem se zrovna vracela z konference z USA a hned jsem běžela do obchodu se na výtisk podívat. Měla jsem sice slíbené překladatelské výtisky, ale stejně jsem to nevydržela a musela jsem výtisk hned koupit. A nebyl poslední: mám velkou rodinu, a tak mi výtisky od nakladatelství brzy došly. Nové kupuju v knihkupectví na Národní třídě, a pokud si mě pamatují, považují mě asi za nějakou šílenou fanynku Tayari Jones…

3. Jednom manželství ke čtenáři střídavě doléhají hlasy jednotlivých postav, měla jste nějakého oblíbence nebo oblíbenkyni?

Knihu jsem četla ještě předtím, než jsem věděla, že ji budu překládat – pro čtenáře je asi přirozené, že jsou mu nějaké postavy sympatičtější než jiné. Mně postupem času nejvíc k srdci přirostla postava Celestial, i když jsem ji ze začátku odsuzovala. Sice to není ona, kdo je nespravedlivě obviněn a odsouzen, ale i její život to úplně změní, aniž udělala cokoli špatně – jak říká v knize, i ona je nevinná. Navíc příběhy žen kolem ní jsou tak silné a jednoznačné: matka jejího manžela Roye se pro svého manžela a dítě celý život obětuje, i Celestialina matka a babička udělaly to samé. Celestial je vychovaná v jiné době a jinak, a přesto se od ní v době krize očekává, že přijme roli mučednice. Nechci prozrazovat příliš mnoho z děje, ale myslím, že i nepřijmout tuto roli může být v jisté situaci odvážné, i když tím člověk může zklamat očekávaní všech okolo a částečně i sebe samé.

4.  Pokud bychom se očekáváním věnovali z literárního hlediska, jak moc naplňuje Jedno manželství představy o afroamerickém či jižanském románu?

Jak afroamerická literatura, tak romány z amerického Jihu jsou u nás zavedené a oblíbené, navíc mají dlouhou překladatelskou tradici. Zápletku, ve které se černošskému protagonistovi stane nespravedlnost, známe třeba ze Syna černého lidu Richarda Wrighta, nebo z knih Jamese Baldwina či Toni Morrison. Tady je ale motiv převrácený: Roy, jeden z hlavních hrdinů, není okolnostmi dohnán k zoufalému činu. Naopak, neudělá vůbec nic, jeho tragédie spočívá v tom, co většinová americká společnost vidí, když se dívá na černého muže: násilníka, zločince, sexuálního predátora. V tom do jisté míry připomíná třeba i Williama Faulknera.

Svět Roye, Celestial i Andreho ale není světem Faulknerových ani Wrightových hrdinů. Studovali na prestižních afroamerických institucích, chodí na brunch do módních restaurací, jezdí na exotické dovolené. Tak trochu jiný Jih, tak trochu jiní Afroameričané… zároveň ale román odkrývá, že tohle je do jisté míry iluze. Před rasismem zakotveným hluboko ve struktuře člověka neubrání ani značkový oblek a dobrá atlantská adresa.

5. Jedno manželství se dotýká právě justičních rozhodnutí plynoucích z rasové nenávisti na americkém Jihu. Ve Spojených státech se dnes a denně dostávají do zpráv podobné incidenty. Jaké jsou reakce v současné afroamerické kultuře a literatuře?

Beyoncé i oceňovaní básníci, rap i historici: reakcí je celá řada a často se explicitně hlásí k politickým hnutím jako Black Lives Matter. Kromě současných prací se dívá i dozadu, na silnou protestní tradici afroamerické literatury, která byla v minulosti často potlačována. Tato forma kritiky společnosti – možná kromě své nejpopovější formy – navíc často reflektuje i propojenost dalších témat: třídy, genderu…

Jedno manželství začíná s citátem jednoho z nejvýraznějších děl poslední doby, Citizen: An American Lyric od Claudie Rankinové z roku 2014. Rankinová v ní v krátkých útvarech někde mezi esejí a básní v próze skládá znepokojivou mozaiku každodenního života afroamerické ženy, od ponižující scény v supermarketu po reakce na Serenu Williamsovou. Jedno z ústředních témat je právě to, co jako bílá většina vidíme: nejde už ani tak o vědomé rasové předsudky, jako spíš o těžko odnaučitelný způsob vidění světa i naše automatické reakce.

6. Jak toto můžeme vnímat z kontextu střední Evropy? Rasová rovnost byla koneckonců často zdůrazňovaná (i když ne praktikovaná) minulým režimem…

Do češtiny bylo přeložené překvapivé množství afroamerických spisovatelů a spisovatelek, a to už od začátku dvacátého století. Za studené války se propaganda rasové otázky samozřejmě zhostila, což nic nemění na tom, že to slabé místo USA skutečně bylo, a dosud je. V padesátých letech v USA navíc platil i opačný princip: autoři, kteří příliš hlasitě či radikálně požadovali rasovou rovnost, byli zdiskreditováni obviněním z komunismu.

Teď v zimním semestru budu na Filozofické fakultě učit seminář o afroamerické politické poezii, začíná v současnosti a vrací se do minulosti. Myslím, že bude potřeba neustále reflektovat svoji pozici bílé Středoevropanky. Na druhou stranu je to právě středoevropská perspektiva, která může ke studii afroamerické literatury leccos dodat. Kromě toho, že se často překládaly texty autorů, jejichž životy a tvorbu pracně rekonstruují američtí literární historici – tím se částečně zabývám ve své dizertační práci –jsem nedávno četla třeba velmi zajímavou studii o tom, jak se intelektuálové v Harlemu inspirovali právě vzniklou československou první republikou. Myšlenky, texty i lidé se občas pohybují po nepředvídatelných stezkách.

7. Když jsme u té mobility: studovala jste i v zahraničí, mimo jiné jako stipendistka Fulbrightova programu na Harvardově univerzitě. Jste při překladu schopná zúročit takový výzkumný pobyt?

Jedno manželství jsem shodou okolností četla ještě při svém pobytu v USA: jen byly výtisky v harvardské knihovně stále vypůjčené a dalo dost práce si knihu sehnat, což myslím dobře ilustruje masový úspěch románu. Jinak jsem se díky Fulbrightově programu – konkrétně Fulbright-Masarykovu stipendiu – podívala do USA úplně poprvé. V něčem je to až legrační – věnujete se americké literatuře, jste ponořená v tom světě, a náhle je to, co znáte z románů konfrontováno s realitou. Hezky tenhle paradox zachytila Anna Cima v Probudím se na Šibuji, jen s japanology. Bližší vhled do situace i větší znalost reálií mi překlad zjednodušily, zároveň ale ve mně vzbudily nesmírný respekt ke generaci českých překladatelů, kteří tuto možnost neměli, a přesto se zvládli vyrovnat i s nejjemnějšími jazykovými nuancemi a vytvořit literární Ameriku s těmi nejskromnějšími prostředky – jako Jan Zábrana ze svého malešického bytu.

8. Jaký pro Vás pobyt na Harvardu byl? Co Vás zaskočilo, co zas příjemně překvapilo?

Příjemným překvapením byla vstřícnost kolegů doktorandů, zejména z tamější anglistiky, slavistiky a komparatistiky. S mnoha jsme i po roce v čilém kontaktu, což je jeden ze smyslů takovýchto pobytů. Zaskočilo mě, jak veliký kapitál univerzity jako Harvard mají – nejen hmotný, ale i symbolický, ve formě prestiž a přístup ke všem možným zdrojům, ať už se jedná o nejnovější publikace, nebo naopak rukopisy starých děl, koho si můžou pozvat na přednášku… Třeba mého vedoucího dizertace z FF UK Justina Quinna, který na Harvardu mluvil o transnacionální poezii a svých překladech Bohuslava Reynka asi týden poté, co jsem zahájila svůj pobyt, to nebyl špatný začátek. Poslouchat v Americe původem irského básníka, jak mluví o české poezii taky ilustruje ony zvláštní cesty literatury, jichž je překlad nedílnou součástí.

9. Čtete hodně studijně a pracovně, zbývá Vám někdy čas na to, abyste si otevřela knížku jen tak pro potěšení?

Nějak to neumím rozlišit, beru to všechno jako splněný dětský sen: pro nakladatelství Vyšehrad občas vypracovávám i posudky na knihy a tam se potěšení s prací úplně překrývá. Podobné je to s knihami, které recenzuji, momentálně nejčastěji pro literární obtýdeník Tvar. Ale čtu samozřejmě i další knihy, v poslední době mám tendenci sáhnout spíš po literatuře faktu. Taky dost obsesivně poslouchám audioknihy, tam naopak často slevuji z nároků a poslechnu si i vyloženě populární tituly.

Když teď nad tím přemýšlím, přesné znění mého dětského přání bylo, aby mě někdy omylem nechali přes noc zamčenou v knihovně. Tak to se mi ještě nepodařilo.

 

Odkaz na román JEDNO MANŽELSTVÍ 

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Podzim / zima 2019

Ediční plán
Podzim / zima 2019

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook