Zobrazit PC verzi
Právě se nacházíte zde:  »  ivysehrad.cz  »  Aktuality  »  Ukázka z knihy Ani králové, ani hvězdy

Ukázka z knihy Ani králové, ani hvězdy

0. 0. 0

Po letech Orno Tarcher vzpomínal na dny prožité v New Yorku jako na určité pokušení. Pokušení, jež málem skončilo selháním, dobu, kdy se okolní svět – lesklá kamenná schodiště, taxíky, moře nočních světel – v jeho paměti třpytil a nabýval hrdinských rozměrů. Jako sen. Málem se sám sobě ztratil. Takový měl pocit, když se ohlédl nazpátek. Pachy a zvuky: rachocení a dunění vlaku číslo 1; vítr hvízdající pod střechou Empire State Building; závan marihuany v budovách. Různé dívky, jejichž životy se mu znovu vybavovaly: chodby a šikmé pruhy světla. Daphne a Anne-Marie a zvláště pak Sofia. Pamatoval si, že s Marshallem Emersonem se seznámil hned druhého dne na koleji, za svítání u kraje chodníku na křižovatce 116. ulice a Broadwaye; ve vzduchu se vznášela prchavá vzpomínka na horko, které přetrvalo i za slabého mrholení. Připomínalo mu to domov.
New York: po třech dnech na cestě sem dorazil s rodiči vozem z Cook’s Grange v Missouri, a když prvního září 1974 pozdě odpoledne konečně vjeli na West Side Highway, s troubením se kolem nich míhala jiná auta; římsy mrakodrapů v centru plály ve slunci nad plstěným kloboukem Ornova otce, jenž se pomalu sunul vpřed v pravém pruhu. Objímal volant chrysleru jako traktorista. Orno seděl vzadu. Mířil na Columbijskou univerzitu, byl první z jejich rodiny, kdo odjel za vzděláním na východ. Pamatoval si svého otce, který řídil jako farmář. Matku v květovaných šatech.
On sám měl na sobě manšestráky a kravatu. Seděl vzpřímeně, plný nadějí na významné činy a slávu. Ten večer, když jeho rodiče odjeli, pomalu sešel dolů a posadil se v teplém vzduchu na schody před kolejí. S radostí by pomohl se stěhováním komukoli, kdo by zrovna přijel. Do zápisu však zbývaly ještě tři dny, a tak se neobjevil nikdo, komu by mohl pomoci. Místo toho se vydal na procházku směrem k řece Hudson, až se konečně ocitl na vysokých útesech. Připomínaly mu Mississippi, ale pak se snesl soumrak a na druhém břehu se začala objevovat světla. Pruhy červené a žluté na dálnicích. Budovy připomínající trsy hvězd. Aniž s kýmkoli promluvil, vrátil se zpátky na kolej a zničehonic si vzpomněl, že by po setmění neměl chodit sám ven; vyšel nahoru do svého pokoje, kde si četl K domovu pohleď, anděle, až si zvykl na zvuky dopravy a usnul. Opět ho prostoupil strach, jenž nahradil naději na získání slávy, strach, že se dopustil vážné chyby. Pamatoval si, jak si v duchu řekl: Už nejsem mezi svými.
Ráno se probudil brzy – dlouholetý zvyk z Missouri. Ještě před svítáním se osprchoval a s dosud mokrými vlasy došel k západní bráně kampusu. Na lavičce tu dřímal hlídač a jakýsi mladý chlapec vsedě rozdělával balík s novinami. Začalo drobně mžít, nebylo to víc než chladivý dotek na Ornově kůži. V dálce slyšel skřípění a řinčení popelářského vozu blížícího se ke křižovatce, které se ztlumilo, jakmile vůz zajel za některý z domů. Pak si Orno uvědomil, že někdo vyslovil jeho jméno: nějaký student, nejspíš v jeho věku, v saku od smokingu. Lstivě přátelský. „Tak co,“ dodal, „bylo to správně?“
„Moje jméno?“ ujišťoval se Orno. „Ano, bylo. Odkud ho znáš?“
„Z té informační knížky s fotkama, co nám dali. Jsou v ní všichni.“
„Ty jsi taky v prváku?“
„Je mi to trapné, ale jsem.“ Podal mu ruku. „Marshall Emerson.“
„Orno Tarcher.“
„Jak jsem říkal.“
„Jak jsi říkal.“
„Koukám, že jsi taky brzo vzhůru,“ poznamenal Orno.
Marshall se usmál. „To sotva.“ Zamnul si ruce. „Bydlíme ve stejné budově, víš. Čtyři sta hladových psů. Myslím, že máš pokoj přímo pode mnou. Jsi v 318. Já v 418.“
„Odkud to všechno víš?“
„Už jsem ti to povídal. Bylo to v té informační knížce.“
„V té jsou přece stovky fotek.“
„Ale měl jsem pravdu, nebo ne?“
„Asi jo,“ pravil Orno a vztáhl k Marshallovi ruku. „Ukaž mi, kde jsi ty.“
„Já jsem tu knížku už vyhodil, před několika týdny. Ale jsem odtud,“ řekl Marshall. Opsal kruh kolem sebe. „A fotku jsem jim tak jako tak nedal. Poslal jsem jim místo ní kresbu. Ale oni ji nepoužili. A teď už stejně víš, jak se jmenuju, tak co.“
Orno se usmál.
„Víš, co zbožňuju?“ otázal se ho Marshall. „To, jak bys v tuhle hodinu mohl být kdekoli na zeměkouli. Než se svět probudí, je všude stejný. V Istanbulu bys teď slyšel první svolávání k modlitbě. Tenhle déšť mi to připomíná.“ Přiložil si ruku k ústům a napodobil zpěvavé vyvolávání. „Alláhu akbar! Ašhadu an lá iláha illá-l-láh. Muezzini.“ Usmál se. „V minaretech.“
„Nikdy jsem tam nebyl,“ řekl Orno. „Strávil jsi tam hodně času?“
„Svým způsobem ano. Je to překrásné, tajemné město. Jednou jsem tam viděl muže, který dal svému hadovi sežrat kočku. Ašhadu anna Muhammadan rasúlu-l-láh. Znamená to: Bůh je velký. A v praxi – vstávejte z postele.“
Orno se zasmál. Tenhle okamžik si bude pamatovat po celý život: jak se před ním otevíral svět. „Jsem rád, že taky vstáváš v tuhle hodinu,“ podotkl. „U nás to tak dělají všichni, ale tady mi připadá, že snad nikdo.“
Marshall se na něj překvapeně zadíval. „Ty to myslíš vážně, viď?“
Orno jeho pohled opětoval a nejistě se usmál.
„Já jsem nevstal,“ pravil Marshall. „Vracím se domů.“
 

Staňte se fanouškem

Facebook

Ediční plán
Podzim / zima 2018

Ediční plán
Podzim / zima 2018

Literatura s názorem / sborník

Literatura s názorem / sborník

Nakladatelství Vyšehrad
Nakladatelství Vyšehrad
na sociálních sítích
Facebook