Rabíndranáth Thákur, nositel Nobelovy ceny za literaturu, patří bezesporu k největším osobnostem světové literatury. Narodil se 7. května 1861 v Kalkatě v rodině, která náležela k vysoké bráhmanské kastě. V jejím čele stál filosof a náboženský reformátor Debendranáth, jenž měl nemalý vliv na vývoj Thákura. O literární tvorbu se Rabíndranáth Thákur pokoušel již v útlém dětství. Ve dvaceti letech se stal autorem dvou básnických sbírek, pokusil se o knihu esejů a dokonce o pseudohistorický román.V roce 1913 mu byla udělena jako prvnímu příslušníkovi asijského národa Nobelova cena za literaturu. Získal ji za sbírku milostných písní a básní vydaných pod názvem Gítáňdžali v Londýně. Podobný ohlas jako Gítáňdžali vzbudila Sádhaná, vydaná ve Vyšehradu v r. 1999. Zanechal po sobě vynikající povídky, romány, dramata, básnické sbírky. Osou jeho nejlepších děl je problém vztahu člověka k náboženství, přirozeně především v indickém tradičním kontextu. Značnou část jeho tvorby tvoří nebeletristické spisy – filosofické a náboženské úvahy, vzpomínky a statě rozmanitého obsahu, ze kterých je připraven tento výbor. Výrazně dokreslují profil Thákura – myslitele, který se po celý svůj život zamýšlel nad vztahem člověka k životu a ke svému okolí i nad základními otázkami a tajemstvími lidského bytí. Thákur byl ve své době nejznámějším reprezentantem tisícileté východní kultury a pokračovatelem jejích tradic. Za hlavní náplň života považoval sblížení a vzájemné porozumění Východu se Západem. Thákur psal a působil doslova do posledních dnů svého plodného a dlouhého života. Zemřel 7. srpna 1941.