Zdeněk Kalista (1900–1982) patří bezesporu k nejvýraznějším a osudem i dílem nejzajímavějším osobnostem české kultury dvacátého století. Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde se v roce 1932 stal docentem československých dějin. Je znám především jako historik baroka. Ve svém duchovním hledání prošel dlouhou a strastiplnou cestou od mladistvého opojení myšlenkami sociální spravedlnosti a socialismu ve světě vykolejeném hrůzami první světové války, od ateismu zpět k víře svých předků, k hlubokému pochopení Boží prozřetelnosti. V roce 1948 byl propuštěn z FF UK, v roce 1951 byl zatčen a o rok později odsouzen ve vykonstruovaném procesu s katolickými intelektuály na 15 let jako politický vězeň. V roce 1960 byl propuštěn s podlomeným zdravím, obtížně se živil překlady, lektorováním, ediční prací. Teprve uvolnění konce 60. let mu na krátký čas umožnilo psát vlastní díla, nastoupivší normalizace však znemožnila vydání většiny z nich. Některé jeho studie a knihy vyšly v zahraničí či v exilových nakladatelstvích, jiné v samizdatech, mnohé zůstalo uloženo v rukopisech. V roce 1975 stihla Zdeňka Kalistu další osudová rána – oslepl a mohl jen po paměti na psacím stroji psát své eseje o baroku či pokračování svých pamětí v deníkových úvahách, medailony svých přátel namlouval do magnetofonu, znovu psal verše. Jeho práce k nám přicházejí s velikým zpožděním; ta léta však nic neubrala ani na jejich půvabu, ani na jejich pravdivosti.