Alexandre Koyré (*1892 v Taganrogu, †1964 v Paříži) pocházel z ruské židovské rodiny. Studoval v Německu u E. Husserla a A. Reinacha a ve Francii mj. u H. Bergsona; zajímal se zejména o matematiku a fenomenologii. Po bolševické revoluci v Rusku se vrací zpět do Paříže, kde také od roku 1922 vyučuje; mimo to působí později také na univerzitách v Káhiře, Damašku a New Yorku. Od roku 1932 přednáší obor „dějiny náboženských idejí v novověké Evropě“. Třebaže se Koyré ucházel rovněž o místo na katedře dějin středověké filosofie (věnoval se např. filosofii Anselma z Canterbury), jeho hlavní zájem se soustředí na úzké sepětí náboženství, filosofie a vědy v novověku. Husserlův žák Alexandre Koyré patří k významným fenomenologicky orientovaným myslitelům. Jeho zájem se postupně soustředil především na vztah náboženského, filosofického a vědeckého myšlení na prahu novověku. Sem spadá i většina jeho nejznámějších děl: rozsáhlá monografie věnovaná Jacobu Böhmovi (1929), „Galileovské studie“ (Études Galiléennes, 1940), „Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru“ (From the Closed World to the Infinite Universe, 1957), „Astronomická revoluce“ (La révolution astronomique: Copernic, Kepler Borelli, 1961), „Newtonovské studie“ (Newtonian Studies, 1965) či „Studie o dějinách filosofického myšlení“ a „Studie o dějinách vědeckého myšlení“ (Études d’histoire de la pensée philosophique, 1961; Études d‘histoire de la pensée scientifique, 1966); myslitelem, jehož si Koyré zvláště cenil, byl René Descartes, k němuž se ve svém díle opakovaně vracel (viz např. L’idée de Dieu et les preuves de son existence chez Descartes, 1923 či Entretiens sur Descartes, 1944).