Zdeněk Bonaventura Bouše se narodil r. 1918 v Plzni. Po studiu teologie v Praze přijal roku 1942 presbyterát a působil na několika místech v pražské diecézi. Roku 1946 vstoupil do řádu Bratří menších. Po noviciátu pokračoval ve studiu na teologické a filosofické fakultě a měl pravidelné bohoslužby ve Kbelích. Slavné sliby složil 12. 4. 1950 a hned nato, v noci z 13. na 14. 4., byl spolu s řádovými bratřími zatčen a po krátkém pobytu v „centralizačním středisku“ v Oseku přemístěn do „kárného kláštera“ v Želivě. Když bylo toto zařízení zrušeno, pracoval od roku 1957 v Praze jako průvodčí a řidič tramvaje. V roce 1966 přijal místo správce depozitáře starého umění v Národní galerii. Od ledna 1968 do července 1972 pracoval v Ústavu teorie a dějin umění Československé akademie věd. V roce 1968 mu byl udělen státní souhlas k výkonu duchovenské služby; tehdy při svém zaměstnání kázal u Panny Marie Sněžné a později v Záběhlicích. Koncem r. 1973 mu byl uvedený souhlas odňat, takže mohl znovu sloužit církvi jen tajně. V r. 1972 se vrátil do Národní galerie. Po podpisu Charty 77 byla však Národní galerie nucena ho propustit. Stal se nočním hlídačem. Jako důchodce pracoval v letech 1983 až 1987 ve zdravotnictví. Od roku 1990 vypomáhal v duchovní správě na periferii Ústí nad Labem. Do Prahy se vrátil na podzim 1999. Zemřel v dubnu 2002.