První zápis v deníku je datován 7. dubna 1942, poslední 15. února 1944. Hélène, studentka anglistiky na Sorbonně, získala v červnu 1942 diplom za vynikající práci o Shakespearově pojetí římských dějin. Vzhledem k protižidovským zákonům nemohla už být přijata do doktorandského studia. V té tobě ale již žila několik paralelních životů: dále se soukromě věnovala milované anglické literatuře, od roku 1941 pracovala v podzemní organizaci, která zachraňovala židovské děti před deportací, a ani neobětovala svůj soukromý, citový život. Její zprvu poetická a idealistická osobnost je stále hlouběji poznamenávána temnými, tragickými tóny. Jeden za druhým odcházejí její přátelé a blízcí, včetně její lásky Jeana, který odejde dát své síly k dispozici boji za osvobození. Deník Hélène Berrové bývá často srovnáván s deníkovými zápisky Anne Frankové. Zatímco mladičká Anne strávila tuto dobu v úkrytu, omezena na svět soukromých vztahů a své bohaté fantazie, o osm let starší Hélène naopak bylo dopřáno prožít tento čas „na svobodě“, byť ve stále se stahujícím kruhu ohrožení. Obě autorky jsou vybaveny mimořádnou vnímavostí a citlivostí, obě dovedou mistrně zacházet se slovem, spojuje je také mimořádná vitalita a láska k životu.