Dějiny idejí. Francouzský fenomenolog ruského původu Alexandre Koyré (1892–1964) se zprvu zabýval logicko-matematickými problémy, později se však jeho zájem obrátil k duchovním, mysticko-filosofickým proudům, které stály u zrodu novověkého pojetí světa, k době 16. a 17. století, v níž povstala tzv. „vědecká revoluce“. Z tohoto jeho zájmu vzniklo několik děl, z nichž předkládané je snad nejznámější a zajistilo mu asi největší proslulost. Koyrého předností je jasné a přímé vyjadřování, které spájí s obsáhlými pramennými doklady předváděných myšlenek. To umožňuje vniknout snáze do oné pozoruhodné doby, jež zrodila „náš“ svět. Plejáda postav, které Koyré uvádí na scénu, sahá od Kusánského přes Koperníka, Bruna, Keplera, Descarta a Henryho Mora až po Galileiho a Newtona.

Alexandre Koyré (*1892 v Taganrogu, †1964 v Paříži) pocházel z ruské židovské rodiny. Studoval v Německu u E. Husserla a A. Reinacha a ve Francii mj. u H. Bergsona; zajímal se zejména o matematiku a fenomenologii. Po bolševické revoluci v Rusku se vrací zpět do Paříže, kde také od roku 1922 vyučuje; mimo to působí později také na univerzitách v Káhiře, Damašku a New Yorku. Od roku 1932 přednáší obor „dějiny náboženských idejí v novověké Evropě“. Třebaže se Koyré ucházel rovněž o místo na katedře dějin středověké filosofie (věnoval se např. filosofii Anselma z Canterbury), jeho hlavní zájem se soustředí na úzké sepětí náboženství, filosofie a vědy v novověku. Sem spadá i většina jeho nejznámějších děl: rozsáhlá monografie věnovaná Jacobu Böhmovi (1929), „Galileovské studie“ (Études Galiléennes, 1940), „Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru“ (From the Closed World to the Infinite Universe, 1957), „Astronomická revoluce“ (La révolution astronomique: Copernic, Kepler Borelli, 1961), „Newtonovské studie“ (Newtonian Studies, 1965) či „Studie o dějinách filosofického myšlení“ a „Studie o dějinách vědeckého myšlení“ (Études d’histoire de la pensée philosophique, 1961; Études d‘histoire de la pensée scientifique,  1966); myslitelem, jehož si Koyré zvláště cenil, byl René Descartes, k němuž se ve svém díle opakovaně vracel (viz např. L’idée de Dieu et les preuves de son existence chez Descartes, 1923 či Entretiens sur Descartes, 1944).