V prostém základním příběhu „Poslední básně“ se prolíná několik pásem. V pozadí milostného vztahu  obou hlavních postav se odehrává střetnutí dvou vrstev bengálské společnosti a dvou odlišných životních pojetí. Amit představuje bohatou, zpohodlnělou, trochu cynickou a provokující, nudící se bengálskou společnost; je to právník, ale své povolání vykonává jen proto, aby se příliš nenudil a aby si udržel společenské styky. Lábanja má mnohem opravdovější vztah k životu; přestože se nevyjadřuje o citech povýšeně a znalecky, neztratí v milostném poblouznění do té míry smysl pro realitu jako její nápadník, který se rád vyjadřuje paradoxními výroky.

Thákur neusiluje o to, aby pomocí počestné Lábanje zesměšňoval kalkatskou zlatou mládež. Hlavním zájmem románu zůstává psychologie milostného citu: básnická krása lásky se otvírá v jiskření lyrických a duchaplných dialogů.