Mor, který Evropu ve 14. století postihl, byl jednou z největších katastrof v dějinách Západu. V letech 1346 až 1350 podlehla asi třetina evropského obyvatelstva nákaze, která se šířila z Krymu na západ. Černá smrt člověka zbrutalizovala jako třeba občanská válka,

strach z nákazy a smrti vítězil nad zákony morálky a pocitem odpovědnosti.

Klaus Bergdolt od epidemií starověku a raného středověku a po úvodu do lékařské problematiky moru přechází k svědectvím soudobých kronikářů, analyzuje průvodní jevy černé smrti jako průvody flagelantů a pogromy i vliv moru na hospodářskou a společenskou strukturu evropských zemí.

Zabývá se lékařskými i ekonomickými, teologickými i uměleckými a literárními aspekty, nabízí obraz „černé smrti“, která přivodila změny, jaké v takovém rozsahu Evropa poznala až za světových válek ve 20. století.