Hluboké změny, k nimž došlo v chápání světa v 16. a 17. století, připravily evropského člověka doslova o pevnou půdu pod nohama. Uzavřený svět nebeských sfér obkružujících Zemi byl vytlačen novou kosmologií nekonečného, všude stejného vesmíru; Země se stala jednou z mnoha zemí, Slunce jedním z mnoha sluncí… Alexandre Koyré ve své slavné knize sleduje křivolaký vývoj této převratné nové koncepce od jejích náznaků u Mikuláše Kusánského přes Koperníka, Bruna, Keplera, Galileiho, Descarta, Thomase Mora a další až po Leibnize a Newtona. Odkrývá přitom často pozoruhodná východiska i dalekosáhlé důsledky jednotlivých pojetí, jež se ani zdaleka neomezovaly na oblast fyziky či filosofie přírody. Úvahy o vesmírném prostoru, pohybu těles či povaze hmoty byly nedílně spjaty s úvahami o vztahu Boha ke stvořenému světu: fyzika šla ruku v ruce s metafyzikou, kosmologie se stýkala s teologií. A implikace tohoto setkání byly dalekosáhlé: „Nekonečný vesmír nové kosmologie, nekonečný co do trvání i rozsahu, v němž se věčná hmota v souladu s věčnými a nutnými zákony nekonečně a bez cíle pohybuje věčným prostorem, zdědil všechny ontologické atributy božství. Ale pouze ty – všechny ostatní si Bůh při svém odchodu vzal s sebou.“