Klasická historická literatura pojednávající staticky a mnohdy bezbarvě o řetězci událostí, panovnících a válkách se při neexistenci nových zásadních či zlomových pramenů jaksi vyčerpala. Proto se historikové více než dříve obracejí k životnějším tématům lidské každodennosti, jež i u čtenářů nachází vděčný ohlas. Nakladatelství Laterza jde ještě dál a nabízí specifické pohledy na představitele sociálních nebo kulturních typů lidí jednotlivých etap.

Italský historik Rosario Villari požádal přední evropské odborníky a tentokrát společně sestavili sborník, přinášející dvanáct medailonků. Baroko, u nás stále negativně považované pouze za strnulou dobu temna, je naopak dynamickým obdobím plným strukturálních zvratů a vnitřních protikladů. Právě protiklady jsou ústředním a spojujícím mottem textu. Autoři ne náhodou sáhli po antagonisticky postavených představitelích společnosti. Studie jsou hlubokým a pro řadu čtenářů překvapujícím ponorem s filosofickým podtextem.

Na jedné straně stojí státník ( např. Mazarin) se zažitou představou sajícího parazita dosazeného Bohem, zde kupodivu majícího v žebříčku hodnot prospěch státu, teprve pak svůj vlastní. I model finančníka se dočkal změny v nazírání. Nemusí jít jen o bezohledného lichváře s duší naplněnou „špínou a bahnem“, vzešlého záhadným, tudíž nečestným, způsobem z ničeho až k vysokým metám ve společnosti. Zvláštní skupinu tvoří trochu nesourodé seskupení kazatele, misionáře, řeholnice, ale i čarodějnice nebo umělce. Jejich společné defilé podporuje mystický život plný fantazií, představ, vnuknutí i poslání. Mnohdy živoří na okraji společnosti, jindy se stávají svéráznými postavami, jež nepřehlédla ani tehdejší společnost. Dramaticky odlišnou skupinu nakonec spojuje pevné ukotvení v božské magičnosti, tak nedostupné ostatním vrstvám, třeba měšťanům. Neustále vedené války a jejich hrozivé dopady přivádějí na scénu i vojáka a povstalce, ale i pilného, doslova silou vlastní ruky se živícího sekretáře.

Čtenář touto knížkou získá lahůdku, jež ho přiměje k přemýšlení a návratům. Zaútočí na jeho zažité archetypální „pověsti a pohádky“ o jednotlivých povoláních, posune tradovanou, ale i zneužívanou hranici dobra a zla. Na druhé straně je třeba mít neustále na paměti, že se jedná o zobecnění, tudíž je nelze aplikovat obecně a na všechny.  Barokní doba totiž voněla i valila se jako smrdutá stoka, milovala i dramaticky nenáviděla. A takové protiklady najdeme uvnitř skupin i jednotlivého člověka. Jaký ve skutečnosti byl, se nikdy nedozvíme. V tomto případě prameny zarputile mlčí a mlčet budou. Projikovat současnou realitu do minulosti bývá více než ošidné.

Rosario Villari, Barokní člověk a jeho svět. Vydalo nakladatelství VYŠEHRAD v roce 2006.