Po stručném úvodu autor počíná vlastní vyprávění roku 44 př.Kr. vystoupením sice mladičkého, ale překvapivě vyspělého adoptivního syna právě zavražděného Caesara, a pak provází čtenáře složitými peripetiemi zápasu o dědictví velkého mrtvého. Neskrývá přitom ani stíny Octavianova postupu – jeho věrolomnost a krutost. Přesto z textu vyplývá, že v těchto bojích zvítězil zjevně nejschopnější uchazeč o Caesarovo dědictví. Na dalších stránkách sledujeme, s jakou obratností dokázal při zachování republikánských institucí vnitřně proměnit římský stát v dědičnou monarchii, opřenou o armádu a širokou síť klientských vztahů.

Zároveň však W. Eck prokazuje, jak jeho nijak příliš sympatický hrdina zároveň dovedl rozbouřenou říši zklidnit a otevřít jí cestu k hospodářské prosperitě uvnitř a územnímu rozmachu navenek. Proto o něm mohl pronést v závěru knihy právem tento soud: „Vlastní politické činy, pevná obnova rei publicae monarchistickou formou, kterou sám nalezl, nové uspořádání provincií a konečně zajištění míru pro velkou část říše nemohli zpochybnit ani jeho nejzarytější kritikové. Žádný z jeho nástupců za římského císařství se nemohl pochlubit srovnatelnou bilancí. A který moderní státník by se s ním mohl srovnat?“