Ve 13. století byla v Alsasku zapsána píseň, kterou zpívají mrtví na hřbitově, když se za nocí procházejí s pochodněmi nad svými hroby: „Teď jsem v dlouhém domově; kdybych byl zde v krátkém domově, byl bych před svým koncem pamatoval na mnohé dobro pro sebe.“ Krátký domov, toť pomíjivý domov tohoto světa; duchové pláčou, že se zde dostatečně nevybavili pro osud svých duší po smrti. Neboť nyní jsou v dlouhém domově, ve věčně trvajícím jiném světě. Bez přehánění můžeme říci, že religiózní život středověku silně vyznačovalo právě napětí mezi tímto a oním světem. V pozdním středověku se mluvilo o „čtyřech posledních věcech“, což zahrnovalo smrt, soud, nebesa a peklo, tedy souhrn eschatologických očekávání. V ostrém protikladu k dnešnímu křesťanství, jehož teologové odsunují zpravidla „čtvero posledních věcí“ do sféry toho, o čem nelze nic vědět, vyznal se středověký člověk dost dobře v tom, co se děje v říších nad zemí a pod zemí. V oběhu byla spousta popisů, nesčetné obrazy činily neviditelný svět viditelným. Hlavním pramenem středověkých představ o onom světě byla Bible a další spisy z doby kolem Krista, které sice nebyly oficiálně uznávány, nicméně byly přesto velmi rozšířeny: tzv. apokryfy. Připočtěme k tomu zprávy o extatických cestách duše, zaznamenané v latině i lidových jazycích v bohaté visionářské literatuře oné epochy; odtud se dostávaly do kázání, legend, spisů historických i náboženských atd. Mnoho zpráv o jiném světě dodali také mystikové a mystičky – Mechthilda Magdeburská, Gertruda z Helfty, Mechthilda z Ha(c)kebornu, Agnes Blannbekin, Friedrich Sunder, Kristina Ebnerová i Markéta Ebnerová, Jindřich Suso a jiní. Byl to skutečně jiný svět s jinými zákony, což kromě visionářské literatury ukazují mimo jiné ony příběhy, vyprávějící o tom, jak tam čas probíhá zcela jinak než na tomto světě. Velmi rozšířená vyprávění o „ženichu v nebesích“ a o „bratru Felixovi“ mluví o vytrženích a pobytech v ráji, jež pro toho, kdo je prožíval, trvaly pouhý rok. Když se ovšem vrátil do lidského světa, uplynuly stovky let. Jihoněmecký minorita Greculus kázal v první polovině 14. století, že jediná hodinka naslouchání zpěvu rajského ptáčka odpovídá 340 pozemským rokům. Zbožný básník Heinrich von Neustadt, jeho současník, praví, že když Kristus dlel téměř 33 let na zemi, andělé, vnímající čas jinak, si jeho nepřítomnosti skoro nevšimli.*** Čtenář se nemůže divit, jestliže v následujícím líčení budou peklo a očistec zaujímat více místa než nebesa a ráj. Zcela to odpovídá mentalitě doby, zřetelně se vyznačující spíše strachem z onoho světa než radostí a nadějí na nebeské království. Ukazuje na to mnohé: Tak například analýza pozdně středověkých kázání ze severní Francie prokázala, že smrt, ďábel, poslední soud, peklo a očistec byly tématem kazatelů přibližně třicetkrát častěji než nebesa a ráj. Místa v textech vizí onoho světa, důležitá pro vytváření představ o jiném světě, vypadají obvykle tak, že místa podsvětní jsou popisována podstatně obšírněji a detailněji než místa milosti. Také znázornění posledního soudu se zpravidla vyznačovala mnohem více strachem než radostným očekáváním. *** V následujícím líčení jsem se mohl často opírat o dřívější vlastní výzkumy a publikace, uvedené v seznamu literatury; často je doslovně cituji. Přesto myslím, že mohu i znalci středověkých představ o onom světě slíbit, že tu najde něco nového. Středověkých obrazů a textů o nebi, peklu a očistci je totiž nevyčerpatelné množství a přesto, že se opakují určité rysy, jsou neobyčejně pestré – je to důkaz toho, do jaké míry se lidé oné epochy zabýval