Život středověkého člověka do značné míry určovalo vědomí toho, že smrtí jeho pouť nekončí: ta byla toliko branou do „onoho světa“, ať dobrého či špatného. Hrůza před věčnými pekelnými tresty či dočasným utrpením v očistci stejně jako naděje v milosrdenství božského Soudce dávaly podnět k zakládání špitálů, péči o chudé, poutím na svatá místa či výstavbě chrámů. Z téhož důvodu se vedly války, podnikala se křížová tažení, byly pronásledovány čarodějnice, stíháni kacíři. Soudný den, den Božího hněvu byl ohniskem, v němž se sbíhala všechna očekávání i obavy. Ve své knize o Posledních věcech známý historik Peter Dinzelbacher znovu oživuje onen podivuhodný svět středověké mentality, nabitý imaginací pro nás mnohdy neuvěřitelnou. Na základě dobových vizí, legend a dalších svědectví se před čtenářem odvíjejí stručné dějiny nebes, pekla a očistce, jejichž pojímání se v průběhu časů nejednou proměňovalo.