Stěžejní část knihy čerpá z kritického čtení legend, jež nám jako jediné, nepočítáme-li polohagiografický text kroniky Mnicha sázavského, zanechaly svědectví o Prokopově životě. V duchu moderních přístupů Sommer odděluje topos od v legendách reálně zachyceného Prokopova staroslověnského vzdělání, kněžství a především způsobu založení sázavského benediktinského kláštera, jehož se stal prvním opatem.

Samo založení kláštera Sommer spojuje s knížetem Oldřichem, jehož donaci následně potvrdil kníže Břetislav. Autor z toho vyvozuje dalekosáhlé závěry ohledně držby pozemkového majetku příslušníky tehdejší politické elity. Vrcholem knihy pak jsou především z archeologického materiálu vycházející kapitoly, věnované problematice prvních let existence kláštera, stavební podobě nejstarších budov včetně kostela a životu klášterní komunity. V nich se autorovi podařilo barvitě propojit řeč archeologických pramenů s legendárním vyprávěním.

Přemyslův plán

Otázku reálnosti Prokopova svatořečení v roce 1203 se Sommer pokouší vyřešit tvrzením, že tato kanonizace měla být součástí širšího plánu krále Přemysla Otakara I.; směřujícího k povýšení pražského biskupství na arcibiskupství. Na základě srovnávacího materiálu přichází s hypotézou, že zřízení nového arcibiskupství bývalo spojeno s rozvojem kultu nového domácího světce. V dané situaci podle Sommera Přemysl využil Prokopa jednoduše proto, že jako jediný přicházel v úvahu.

Prokopova reálná kanonizace, již známe pouze z legendárního vyprávění, které se formou líčení nápadně podobá příběhu vyhnání německé opata ze sázavského kláštera duchem svatého Prokopa, nakonec zůstala jediným úspěchem králova obecnějšího snažení. Tomu by vskutku mohlo nasvědčovat jen velmi pozvolné šíření Prokopova kultu ve 13. století, o něž v nastalé situaci měli zájem pouze sázavští mniši.

Druhému životu, u Prokopa zajímavému jak zdůrazňováním nacionálních, antiněmeckých motivů, tak transformací léčitelských zázraků v barokní době, se Sommer věnuje jen okrajově. Nemějme mu to ale za zlé, neboť tak učinil vědom si skutečnosti, že by se příliš vzdálil původnímu záměru prohloubit poznání počátků českého státu a církve a že by bez nové heuristiky
pouze opakoval to, co před léty vyčerpávajícím způsobem sestavil Prokopův apolegeta František Krásl.