Tak píše proslulý anarchista Bakunin ve své Zpovědi carovi. „Vášeň bořit je současně i tvůrčí vášní,“ zdůrazňuje tento myslitel paradoxů.

Kdo je to ale anarchista? Pro většinu lidí zarostlé individuum mávající kouřící bombou čili tzv. petrolejník, pro tyto rebely samotné pak zastánce myšlenky: „Anarchisté věří v morálku, nikoliv v zákon.“ Petrolejníci zkrátka nejsou nakloněni kapitalismu, dráždí je zejména jeho idea: „Expanduj, nebo zemři!“

Přesto Bakunin, Marxův současník, velkého Karla nenáviděl: „... pro Marxe a Engelse se slovíčko buržoa stalo epitetem, z něhož se samým opakováním dělá špatně; a oni jsou od hlavy až k patě skrz naskrz provinční buržujové,“ zdůrazňuje Bakunin. Zato pak bolševici anarchisty později potírali, jak jen mohli. Vzpomeňme masakr při vzpouře ruských námořníků v Kronštadtu, likvidaci Nestora Machna a popravy anarchistů prováděné Sověty za španělské občanské války.

I anarchisté končí velmi všedně. Pohřeb Pjotra Alexejeviče Kropotkina.

Foto: ARCHÍV NAKLADATELSTVÍ VYŠEHRAD

Rozsáhlá a vynikající publikace autorů Václava Tomka a Ondřeje Slačálka nazvaná Anarchismus s podtitulkem Svoboda proti moci (669 stran), kterou právě vydalo ve své řadě Dějiny idejí nakladatelství Vyšehrad, nás dokonale seznamuje s dějinami i přítomností tohoto hnutí, které chce odstranit stát a podle Nietzsche žádá „svobodu a právo těch ku svobodě, kteří dovedou být svobodní“.

Je to ohromující plejáda jmen, která tu v knize před naším zrakem defilují: kníže Kropotkin, Max Stirner, Ferrer (tohoto muže, uškrceného garottou, známe také z Haškových povídek), Johann Most, hrůzu rozsévající Ravachol, John Zerzan - Američan s českými předky, zvaný nejextrémnější myslitel na celé planetě. Zerzan je tak důkladný, že stojí proti všem: vadí mu i vytvoření dělnictva a proletariátu. Už samo měření času, počty, ba i umění jsou mu nepříjemné, protože svazují, je to diktát!

A co čeští anarchisté? Když člověk vidí v „Hyde Parku“ na Palackého náměstí předčítat osmnáctileté děti výzvy ke svržení světového imperialismu, vytane mu na mysli výrok spisovatele a nakladatele Jana Řezáče: „Anarchisté jsou naivní umělci politiky.“ Ale nebylo tomu vždycky tak. Karel Vohryzek a Franta Sauer pašovali za císaře pána cukerín, zatímco severočeští horníci-anarchisté tvrdě stávkovali. Anarchista Šoupal (později si dal jméno Ilja Dněprostroj) zastřelil ministra Aloise Rašína a A. J. Šťastný málem usmrtil Karla Kramáře. V roce 1968 vzniklo v Československu Hnutí revoluční mládeže (Petr Uhl, Petruška Šustrová, Ivan Dejmal, Jaroslav Bašta) a všechny je komunisté pozavírali.

V devadesátých letech se objevilo anarchistické sdružení ČAS, začaly vycházet časopisy jako A-Kontra, Svobodná mysl, rozšířil se squatting, vzniklo ženské anarchistické sdružení LUNA, demonstrovalo se proti Mezinárodnímu měnovému fondu. A o tom všem se nyní může čtenář dočíst v obsáhlé Tomkově a Slačálkově knize.

Jak píše sociolog Jan Keller a jak vyplývá z jeho úvah, časem by zde mohlo vzniknout něco jako polomafiánská, polofeudální forma osobní závislosti! Nemusíme být hned libertariány, ale troška anarchistického myšlení jako dobrého koření naší mysli neuškodí.

Pavel Řezníček