Další knihou, pocházející z dvanáctého století z íránské oblasti, je duchovní autobiografie teologa, filosofa a mystika Abú Hámid al-Ghazzálího Zachránce bloudícího (Vyšehrad, Praha 2005, 112 stran, 138 Kč). Kniha předkládá stručný přehled nábožensko-filosofických proudů Ghazzálího doby, na které autor pohlíží kriticky a snaží se čtenáře varovat před jednotlivými filosofickými a teologickými proudy, v nichž číhá nebezpečí špatného pochopení nebo výkladu. Ghazzálí postupně prostudoval scholastické, esoterické i filosofické spisy, aby následně upozornil na rizika a nebezpečí, která se v nich mohou skrývat. Přestože na první pohled mohou dávat jasné a přesné odpovědi, v konečném důsledku se všechny vědy stávají relativními a nedokáží s přesností odpovědět na základní otázky lidské existence. V titulu zmíněný bloudící je sám autor, který hledá konečnou pravdu a na své cestě za jediným pravdivým věděním se probírá jednotlivými filosofickými proudy, které ho ale kvůli své nedokonalosti k cíli nedovedou. Ghazzálí až po deseti letech asketického života a bádání v mystických spisech nalézá pravdu uvnitř sebe samého, ve své nejniternější podstatě. Jen pomocí mystické intuice dosahuje konečného nadsmyslového poznání, ke kterému ho nemůže dovést žádná z věd. Díky Ghazzálímu a jeho knize se islámská mystika – súfismus – stává plnoprávnou součástí náboženských věd. Celá kniha je prodchnuta láskou k Bohu, přesto ji lze chápat jako jedinečný pohled na filosofii i teologii a Ghazzálího kritiku těchto oborů nemusíme přijímat zcela bez výhrad. Krom toho se na pozadí filosofických disputací odehrává autorův život, který může sám o sobě sloužit jako zajímavý pohled do arabské historie.