Edice poezie nakladatelství Vyšehrad nese prosté pojmenování - Verše. Ty útlé knížečky připomínají nejen svým kapesním formátem A6 mladofrontovní Kvéty poezie. Jsou to většinou výbory z tvorby světových básníků - Apollinaira, Verlaina, Baudelaira, Browningové, abych jmenoval alespoň některé. Poslední, 16. svazeček, který vyšel v závěru minulého roku, Pij, duše, co hrdlo ráčí, přináší průřez tvorbou Mariny Cvětajevové. *** Vysloví-li se jméno této dnes po celém světě nejčtenější a nejvíce ceněné ruské básnířky 20. století, okamžitě se každému jejímu českému čtenáři vybaví i jméno Jany Štroblové, překladatelky a autorky, která k nám Cvětajevovou uvádí již téměř čtyřicet let a která připravila i vyšehradský výběr. Třebaže Štroblová pochopitelně neměla a nemá na Cvětajevovou monopol - připomeňme v této souvislosti i velmi zdařilé překlady Hany Vrbové, Jana Zábrany či Jiřího Honzíka -, ono vervní pulzování básnířčiných veršů, jejich staccatový rytmus podřízený tepu vzrušeného srdce a plápolu planoucí duše se právě jí podařilo evokovat tak vynalézavě a uhrančivě, že tím otevřela nové výrazové možnosti i pro původní českou poezii.*** Její nejčerstvější výbor obsahuje 56 básní a je soustředěn na verše milostné, které ostatně tvoří převažující část lyrické tvorby Mariny Cvětajevové a jsou pro ni nejcharakterističtější. Překladatelka se ale tentokrát záměrně vyhnula nejznámějším básnířčiným opusům s tímto zaměřením -poemám, jež vznikly ve dvacátých letech v Praze a které nalezneme takřka ve všech předchozích českých cvětajevovských vý-borech. Představuje nám především lyriku jejích prvních sbírek z let 1916 až 1921. Několik básní vzniklých v době pražské a pařížské emigrace je zde pak zařazeno proto, aby ozřejmily směr autorčiných lásek i jejího psaní - „od skutečnosti ke snu, od země k nebi". K výstižné překladatelčině charakteristice životní i tvůrčí intence Mariny Cvětajevové dodejme, že při pozornější četbě takto komponovaného souboru si může čtenář navíc uvědomit i svébytné básnické gesto autorky - to, že její poezie vždy hraničí s magií. Tím nemám ani tak na mysli vnitřní kouzlo veršů, jako spíš funkci, kterou v nich na sebe bere jazyk, řeč. Marina Cvětajevová nechrlí gejzíry metafor a obrazů, ale zaklíná - sebe i ty, k nimž se obrací. Její básně jsou dramatickým jiskřením mezi já a ty. To, že Cvětajevová bez ustání někoho milovala, že vedla milostnou korespondenci s básníky, s nimiž se nikdy osobně nesetkala, že na své milence povyšovala i lidičky, kteří jí nesa:hali ani po kotníky, a někdy dokonce jen chiméry, to myslím nebylo motivováno jen její potřebou milovat, ale právě i potřebou intenzivního dialogu. Takové komunikace, při níž se já" vymezuje neustále novým a novým pojmenováváním a sebedefinováním a „ty" je vysekáváno z beztvarosti sekerou příkazů, nařízení, proseb a zaříkání. Řeč se v těchto pulzujících silokřivkách mezi já a ty proměňuje ve tvůrčí gesto s ambicemi takřka božskými: Trp víc než já - přemož si mě! Jsem všude! /Jsem tma i světlo, voda, souš i vzduch. / Já jsem a budu, dobudu - co zbude? - / tvé rty, tvá ústa, jako duši Bůh. // Dechem. V dusivé těžké hodině tvé. /Přes boží soudy plamenů i zmar. / Ať všechna ústa o trnité větve / zkrvavím - a potom tě vrátím z már. Marina Cvětajevová svými verši dosáhla toho nejvyššího, co básník vůbec dosáhnout může: co do nich zahrnula, vytrhla z času a přenesla do věčnosti. Bronislav Pražan, Týdeník Rozhlas.