Francouzský filosof židovského původu Henri Bergson (1859–1941), držitel Nobelovy ceny za literaturu (1928), bývá řazen k předním představitelům „filosofie života“. Kritika úzce racionalistického a mechanistického postoje k světu se u něj spájí s důrazem na intuici jako vyšší poznávací mohutnost, schopnou, na rozdíl od diskurzívně postupujícího rozumu, nahlédnout základní fenomén časového kontinua a „trvání“ (durée); o tom Bergson pojednal již ve své disertaci (Esej o bezprostředních datech vědomí, 1889). Proslavená myšlenka „životního vzmachu“ (élan vital), která své velkolepé vyjádření nalezla ve Vývoji tvořivém, od jehož prvního vydání uplynulo právě sto let, je určující pro celé autorovo dílo. Najdeme ji osobitě rozvedenu i v pozdních Dvou zdrojích morálky a náboženství (1932), jednom z nejvýznamnějších Bergsonových textů. Rozdíl mezi „statickým“ a „dynamickým“ zde slouží za vodítko pro rozlišení dvou zásadně různých typů v oblasti mravní a náboženské, jež jsou pochopeny v podstatě jako jedna nedílná sféra. Každý z typů je přitom určován odlišným principem. Statickému či „uzavřenému“ náboženství a morálce vévodí „nátlak“, zvenčí přistupující závazek, a jsou tak oborem sociologie; morálka a náboženství dynamické či „otevřené“ pramení z vnitřního – „mystického“ – zanícení, a jako takové mohou být zkoumány prostředky psychologie a spirituální teologie. Oba principy jsou však, jak se Bergson snaží ukázat, plodem téhož základního a universálního fenoménu života v jeho dynamickém vývoji. Je-li tedy „všechna morálka, ať nátlak či zanícení, biologické podstaty“, dlužno tomu rozumět s ohledem na široké Bergsonovo pojímání „biologie“, která v posledku odkazuje k neuchopitelnému zdroji života, v němž je rozdvojení ducha a hmoty překročeno.

Českého vydání se Bergsonovy Dva zdroje dočkaly hned roku 1933. Nový překlad chce nahradit původní překlad Václava Černého, dnes již ve více ohledech archaický.