JEŽÍŠ JAKO VYHLÁŠENÝ ULIČNÍK

10 / 15

Tvar | 4.9.2008 | strana: 21 | autor: Jana Červenková
Novozákonní apokryfy I.–III.
Přeložili Josef Bartoň, Růžena Dostálová, Jan A. Dus, Radka Fialová, Matyáš Havrda, Jiří Hoblík, Sidonia Horňanová, Lenka Jiroušková, Lucie Kopecká, Jiří Mrázek, Jiří Pavlík, Peter Pokorný, Pavel Ryneš, Petr Tomášek, Zuzana Vítková, David Zbíral Vyšehrad, Praha 2001, 2003 a 2007 Ačkoliv Tvar před časem v rubrice Výlov už upozornil na Neznámá evangelia, první svazek Novozákonních apokryfů, celý projekt (na němž po sedm roků pracovalo Centrum biblických studií Akademie věd České republiky a Univerzity Karlovy v Praze) je natolik významný, že si zaslouží vrátit se k němu obsáhlejším textem. Na úctyhodných 1588 stranách tu totiž dostáváme ve třech dílech jakousi čítanku opatřenou úvody, kritickými poznámkami včetně vybraných rukopisných variant a rejstříky: Po prvním svazku následoval svazek druhý nazvaný Příběhy apoštolů a vše uzavřela Proroctví a apokalypsy ve svazku třetím. Texty jsou přeloženy z původních jazyků, řečtiny, latiny, koptštiny a syrštiny, a vycházejí v českém překladu poprvé, uspořadatelem je Jan Dus (1. díl s Petrem Pokorným).
Apokryfy jsou, jak známo, texty nepřijaté do církevního kánonu. Jeho potřeba se ukazuje už třicet let po Kristově smrti, kdy se křesťanské komunity začaly vydělovat ze židovských synagog. Hlavním důvodem myšlenky kánonu jsou neustále se množící pověsti a vyprávění o Ježíšově životě a skonu, které se předávaly a vykládaly většinou ústně. Křesťanská obec se jimi povzbuzovala zvlášť v době pronásledování. Právě tehdy se do zvěstí o Kristovi dostává nejvíc fantazie. Svévolnost zacházení s materiálem docházela tak daleko, že údajné „Ježíšovy výroky“ popíraly jeho výroky původní.
O to větší je pak snaha vydělit texty, které podají ono pravé svědectví, a uchránit je další nezávislé literární tvorby. Jsou to samozřejmě ty, které svou datací nejvíc odpovídají Ježíšově době. Jedná se tedy od počátku o klasickou práci historika, třebaže zasáhl i cenzor. K vlastnímu vytváření kánonu dochází až v druhé polovině 2. století a jde o delší proces.
Pro nás je dnes apokryfní literatura dokladem svobodného literárního projevu své doby a prostředí. Trilogii lze číst jako soubor historických pramenů, ale i jako zábavné čtivo plné naivity a lidské fantazie, pramenící zde ze životní úzkosti.
Z apokryfních evangelií jsou zvlášť pozoruhodná „evangelia dětství“, rozuměj Ježíšova, z nich pak čtenářsky nejatraktivnější Pseudoevangelium Tomášovo, nejistě datované do 2. poloviny 2. století. Je dokladem toho, že i ve společnosti nejstarších křesťanů existovalo cosi podobného našemu hospodskému vyprávění, i s pokleslým jazykem a vulgárnostmi. Vydavatel přirovnává text k romským pohádkám, přiznává i jeho styčné body s indickou mytologií – což by taky odpovídalo přiřčení apoštolu Tomášovi, jehož misijní cesta údajně vedla do Indie. Ježíšovo dětství v tomto podání je pro naši kulturu mírně šokující. Žádné milostné Jezulátko, ale svévolný „spratek“, vědomý si vlastní všemohoucnosti. Chlapečka, který mu na písku rozboří jeho stavbu, nechá prostě uschnout. Životem zaplatí i chlapcovi rodiče, kteří si přijdou stěžovat. Josef, který Ježíšovi domlouvá, se dozví, že má mlčet, protože není jeho otcem. Svatá rodina se stává pro své okolí nesnesitelnou: Ježíš promění své kamarády v prasata, na Ježíše, známou firmu, se oboří i sousedi, jejichž syn spadl z balkonu a zabil se. I teď se Syn Boží rozzuří, ale naopak – zabitého chlapce oživí, aby mu dosvědčil, že on ho dolů neshodil. A co teprve, když nastane škola! Nad své učitele Ježíš vyniká, zesměšní je jako hloupé a oni ho, pochopitelně, odmítají vyučovat…
Text je tu podán v hovorové češtině (připomíná nevzpomenutou podobu Černošského Pánaboha a pánů Izraelitů), která by svou odlišností měla odrážet rozdíl originálu a jazyka tehdejší vzdělanecké řečtiny. Je zmíněna i nedávná diskuze na půdě Masarykovy univerzity (1999), kdy posluchačka P. Šípová podobným překladem v diplomové práci vzbudila nevoli.
S přibývajícími lety v apokryfech přibývá i zázraků, vyprávění se stává napínavějším, dramatičtějším, má zaujmout posluchače. Příkladem toho jsou třeba Skutky Petrovy – ty v původní řecké verzi prakticky neexistují, známy jsou až jejich latinské překlady někdy z přelomu 3. a 4. století, které se zachovaly v opisech pozdějších. Petrova římská apoštolská mise je tu podána tradičním zábavným způsobem, kdy se dva předhánějí před publikem, kdo víc umí. Apoštol Petr se utkává s Egypťanem Šimonem, úspěšným kouzelníkem a hypnotizérem, ale i zlodějem, který se zprvu prohlašuje za Krista. Když se dozví o přítomnosti pravého Kristova učedníka, nabízí mu úplatek, aby ho nevyzradil, a samozřejmě nepochodí. Potom začne mezi oběma napínavá soutěž v zázracích: Petr nechá promluvit lidskou řečí Šimonova psa i sedmiměsíční dítě. Oživí nasolenou rybu, uzdravuje nemocné. Koná své divy pro větší slávu boží, a proto vítězí. Poraženého Šimona nakonec zachraňuje před rozzlobeným davem, který jej chce jako podvodníka ukamenovat, modlitbou však zařídí, aby při jedné ze svých produkcí spadl a zlomil si nohu natřikrát.
Rovněž se apokryfnímu zájmu těšila matka boží Maria, právě pro nedostatek informací uvedených v kánonu. Apokryfy spojené s jejím životem jsou známy ve všech raně křesťanských jazycích. V pobiblické literatuře jde hlavně o obhajobu jejího panenství – třeba v Jakubově Protoevangeliu porodní bába ohlašuje, že panna porodila. Její společnice Salómé nevěří, jde se ujistit vložením ruky a svědčí, že Maria zůstala pannou. Apokryfy o Mariině smrti se neshodují v otázce, kde se příběh odehrává. V jedné verzi Maria i vyčítá Janovi, že se o ni nestaral tak, jak ho Kristus na kříži žádal: Jana totiž přináší anděl z jeho mise v Efesu. Stejným způsobem se přicházejí loučit i ostatní apoštolové ze všech končin světa, jiní mrtví pak vstávají… Marii odnášenou do hrobu chce zneuctít Žid, který se vrhá na rakev. U Jana Teologa se jmenuje Jefóniáš, anděl páně mu ohnivým mečem uťal obě ruce v ramenou a upevnil je na nosítka, podle nichž se vznášely ve vzduchu, a všichni kolem viděli, že Maria byla matkou boží. Na Petrův pokyn se ruce „zase uvolnily, přilepily k tělu, a on uvěřil a velebil Krista“.
Narozdíl od bible je v apokryfech velmi rozšířeným žánrem apokalypsa. Je jí vyjadřována víra, že s blížícím se koncem světa dojde i k nastolení božího řádu. Spravedlivé čeká odměna, zlé trest. Uplatňují se tu sny, vidění, proroctví, někdy falešná. Pozoruhodným textem je v tomto smyslu Vidění Ezdrášovo, kde Bůh ukáže prorokovi peklo. Ohnivými důtkami jsou biti, kdo hřešili s vdanými či ženatými partnery. Hrabivci a lidé chtiví, co „nepřijímali přistěhovalce a cizince, nedávali almužnu a přivlastňovali si cizí majetek“, jsou vrháni do pekelného ohně. Trestány jsou i dívky ztrativší panenství před svatbou, žhavým olovem budou zaléváni učitelé, kteří nežijí podle hlásaného učení, a šelmy budou trhat ty, kdo podali křivé svědectví… Na všechno však Ezdráš ve své solidaritě litanicky odpovídá: „Pane, ušetři hříšníky!“ – jen ohnivý trůn pro krále Heroda schvaluje. Nakonec se mu podaří usmlouvat pro hříšné aspoň úlevu v trestech o nedělích.
A čím by mohl být zvlášť sympatický nám? Když se blíží jeho konec, prorok si ještě vymíní: „…aby každý, kdo koupí nebo přepíše mou knihu, získal tolik liber zlata, kolik za ni vydal denárů, a k tomu blaženost a život věčný.“ Smlouvá i o svůj život pozemský, ale to už se mu nepodaří. „Umírá ráno devátého července.“ Měl by to být Den knihkupců a nakladatelů, autorů i čtenářů.