Kniha nese podtitul Jak porozumět zvláštnímu vnímání a potřebám umirajících. Autorkami jsou zdravotní sestry s dlouholetou zkušeností s prací v amerických hospicech. Publikace (přeložená Vlastou Hesounoyou a Alžbětou Slavíkovou Hesounovou) je určena především těm, kdo mají vedle sebe člověka s nevyléčitelnou nemocí - příbuzným, přátelům, ošetřovatelům.

Nemocný si blížící se smrt uvědomuje a reaguje na ni různě: podle své povahy i podle toho, jak probíhal jeho život, jaké měl koníčky či zaměstnání, podle toho, jaké vztahy v životě prožíval. Autorky se sice snaží své zkušenosti zobecňovat, ale kniha je sbírkou individuálních příběhů (nadepsaných vždy jménem konkrétního člověka). Příběhy vyzařují nesmírnou sílu a jsou nabity emocemi hodnými posledních okamžiků lidského života. Tváří v tvář postupující nemoci nezbývá než přijmout pravdu takovou, jaká je. A v posledních okamžicích už to není realita, ale cosi za ní: umíra-jící se ocitá na rozhraní dvou světů. Z jiného břehu mu vycházejí naproti ti, kteří ho předešli, v tomto světě však má ještě své úkoly - s někým se rozloučit, smířít nebo se jen přesvědčit, že jeho blízký si tu sám bude vědět rady. Umírající často předem ví, kdy zemře, je schopen na někoho „počkat", v posledních okamžicích obvykle neprožívá hrůzu, protože to, co je mu umožněno z jiného světa spatřit, ho naplňuje nadějí.

Smyslem knihy je upozornit ty, kteří umírajícího „doprovázejí", že tento člověk může mít v posledním okamžiku ještě nějaké přání, které mu brání v tom, aby klidně zemřel. A protože již komunikuje jen s obtížemi nebo si není schopen z nejrůznějších důvodů sám své přání zformulovat, je třeba být nesmírně pozorný a snažit se chápat z náznaků.                                                                                                                                                                        Kamila Mikoyá

/