recenze V. Kučery, MF Dnes, Praha, 9.6.2007

Pryč je doba zřetelných erbů. Už nejspíš nenávratně

                                   Karel VI. ze Schwarzenbergu (1911-1986), otec současného českého ministra zahraničí, napsal v publikaci Heraldika, která byla poprvé vydána v roce 1941 a nyní vyšla znovu, i tato slova: „Znak je štítové znamení. (...) Toto znamení musí být trvalé, ono musí být svému majiteli - jednotlivci, rodu nebo právnické osobě - přiděleno defínitivně."

                                   Znak vyjadřuje přihlášení se ke svému jménu, k postavení, k tradici rodu, k sobě samému. Pomáhá rovněž těm, kteří pod stejný znak patří nebo mu z jakýchkoliv důvodů slouží či s ním sympatizují, ozvat se sobě navzájem, je-li to třeba. Je to orientace pro přítele i pro nepřítele. V boji mi pomáhá nalézt někoho, o nějž se chci opřít, nebo mu naopak pomoci, i oslovit protivníka, s nímž chci otevřeně zkřížit meče. Důstojně vymezující záležitostí je takový znak! Jaký rozdíl vůči těm, kteří se dneska - často bez opodstatněného a zdůvodnitelného problému, například když volají svůj názor do rozhlasového diskusního vysílání -strachují zveřejnit svůj erb nejvlastnější, totiž jméno a příjmení. Úcta k identifikačnímu znaku (a potažmo , i ke znakům druhých lidí) odvíjí se historicky samozřejmě od „nositelů erbu", od šlechticů; nicméně v občanských dobách by se tato ctnost měla stát i občanskou. Vždyť znaky od nepaměti nosí nejen osoby a rody, nýbrž také obce, kraje, řády, cechy. „Tyto znaky trvají, dokud trvá korporace, a užívají jich jménem korporace její povolaní představitelé," poznamenává v Heraldice Karel VI. ze Schwarzenbergu. Jsme si vůbec vědomi, že postavy, jež volíme, stávají se nositeli výsostných znaků našeho „místa a ukotvení"? Že reprezentují naši osobní i obecní pověst a hrdost? Že mizerný starosta przní náš erb?                         

                                  Schwarzenbergova Heraldika je přitažlivá i pro neznalce „znakoznalectví". Je půvabně napsaná („Při korunách s perlami vězme, že čím blíže jsou u obruče, tím lépe. Sázeti je na dlouhé šťopky je hnusné."), ale především vyvolává mnohé asociace. Při vnitřně až vypjatém šlechtictví jejího autora mně ta kniha dala paradoxně upomenout na vyhraněného plebejce Josefa Švejka, jenž pravil:„Já mám rád, když je někdo přímo vodněkud." Není v těchto Švejkových slovech přece jen alespoň náznak jakéhosi přihlášení se k čemusi podstatnému? Přinejmenším ke znaku místa?

Žijeme v době, která vyzdvihuje individualismus a právo na jedinečnost, avšak zároveň je důrazně anonymní. Diskuse odehrávají se prostřednictvím neidentifíkovatelného internetu. Podpisy na postojích v nich nejsou osobními znaky, nýbrž krycími jmény. Jak řečeno výše - čestný znak má být přidělen, ne osobně přivlastněn a v tajnosti ušmoulán, a je definitivní. Jak pochybnou hodnotu mají dle potřeby měnící se internetové anonymy, nejsou-li za nimi zřetelně čitelné osoby ? Neřkuli jak pokleslá je cena jimi vyjádřených názorů? Jedinými erby, které jsou současní většinoví občané ochotni nosit, se staly cedulky značkových oblečení: na hrudi erb svého pána se sídlem v euroamerické zóně a výrobnou plnou lidského ponížení v Asii.

                                   Paradoxní je, že v čase unifikovaných dresů, anonymního internetu a mobilů sice ukrýváme skvěle svoji totožnost před veřejným společenstvím, ale jsme mnohem zranitelnější ve svém soukromí pro všelijaké (ať už státní či soukromé) fízly vlastnící identifikační zařízení. Čas bez veřejných erbů, doba tajných šmíráků. Období stoupající anonymity veřejných postojů a současně etapa stále odpornějšího a širšího narušování a propírání osobního ústraní.

                                   Autor knihy Heraldika, Karel VI., kníže ze Schwarzenbergu, byl iniciátorem a autorem Prohlášení věrnosti české šlechty v roce 1938. Jeho podpis byl i pod podobným manifestem „občanů s erbem" v září 1939. A mnohokrát jindy, kdy bylo třeba dát svoje jméno jako záruku. Vždy pod rodovým erbem s heslem: Nil nisi rectum - Nic než právo. Schwarzenbergova Heraldika vychází v době, v níž už se dávno nemluví o tom, že nejen z bitev se mají lidé vracet se štítem, nebo na štítě. Vlastně je tahle knížka anachronismem. Nicméně její zevrubný a zaujatý popis vznešené a mužné starobylosti a úctyhodnosti veřejných znaků cosi připomene a čímsi podstatným potěší.

                                   Autor je publicista a politický komentátor; stálý spolupracovník MF DNES