Paul Oskar Kristeller

Osm filosofů italské renesance

recenze Jiřího Olšovského, A2

Přeložil a doslov napsal Tomáš Nejeschleba

Vyšehrad 2007, 203 s.

Německý filosof (Heideggerův žák, který dlouhá léta pobýval v Americe) ve své populárně napsané knize přináší poutavý pohled do celku renesančního myšlení. Knihou prozařuje hluboká obeznámenost s dějinami filosofie, s antickým myšlením, s Platónem, Aristotelem, Plótinem, ale i se středověkými mysliteli. Autor pak razí představu, že renesanční myšlení vychází takřka kontinuálně z antiky a středověké filosofie; v renesanci se však objevují nové důrazy zejména na lidskou důstojnost a člověkovo nepopiratelně výlučné postavení v kosmu, jak se to objevilo s mohutnou silou třeba u Giordana Bruna, tohoto básnícího filosofa, který se proslavil svým bojem za filosofickou svobodu a který byl za své názory nakonec upálen. U počátků renesančního humanismu však stojí Petrarka, který, jak autor přehledně líčí, ovlivnil následující renesanční myšlenkový pohyb, zejména svým odporem ke scholastice. Tak mohl plně zazářit platonismus florentské akademie, který je spjat zejména s Marsiliem Ficinem. Ficino přinesl propracovaný systém platónského myšlení a náš autor dokáže vyhmátnout to podstatné na každém filosofovi: Ficino je zobrazen především jako myslitel kladoucí důraz na kontemplativní život, z něhož jedině může vzejít vyšší vědění a nazírání pravdy, vhled do podstaty bytí. Jde tedy o kultivaci naší zkušenosti, v níž se nemnohým může podařit přiblížit se bytí a spojit se na okamžik s jeho pravdou. Se stejnou brilancí je vylíčen filosofický příběh Pikův, Pomponazziův a dalších můžů renesance.