18.3.2008  Naše rodina 

Jana Šilhavá

Ve Svatém týdnu vybíráme podnět k pašijovému zamyšlení z knížky Znamení odkazující k nebi. Jedná se o záznamy rozhovorů, které s profesorem Janem Hellerem vedl Petr Vadura pro rozhlasové posluchače v letech 2003-2006. První svazek nové edice Vyšehradu Rozhovory nad Biblí je zároveň poslední knihou známého biblisty, který 15. ledna letošního roku odešel do Otcovy náruče, která byla i jeho nadějí.

* Dvacátý druhý žalm zachycuje modlitbu trpícího člověka. Jejím obsahem je zápas žalmisty o víru v Hospodina. Žalm začíná otázkou: „Bože můj, proč jsi mě opustil?" Stejnou otázku vyslovil Ježíš na kříži. Záhadná zneklidňující otázka vyvolává množství otázek dalších. Začněme dnešní povídání u ní.

Hebrejština rozeznává „proč" kauzální (to je madua) a „proč" cílové, teleologické (to je lama), které bychom měli správně překládat „k čemu". Toto druhé „proč" je i v úvodní větě žalmu. Ježíš (nebo žalmista) se neptá: „Z jakého důvodu?" nýbrž: „K jakému cíli?" Čili jaký to má smysl? Vede to k něčemu, nebo to ústí do marnosti? To jsou závažné otázky. Dokud zůstaneme v zajetí pouhé kauzality, zvlášť chápemeli ji mechanicky, nemáme naději, že překročíme horizontalismus. Ocitli jsme se v začarovaném kruhu, ve kterém se sice někdo možná může cítit dobře, ale ze kterého se nedá dostat ven. Vykročit z něho můžeme teprve tehdy, když si připustíme otázku smyslu. Tato otázka ale může spustit lavinu dalších, jako je tomu i tady: „Bože můj, jaký to má smysl, že jsem se narodil, když jdu vstříc smrti? Jaký má smysl, že ač jsem se o tebe celý život zasazoval, můj život nakonec ústí do marnosti?" Otázka smyslu je snad nejhlubší otázkou, kterou si je možno položit. A je tak důležité, že se jí ani Pán Ježíš nevyhýbá a zde ji prožívá.

* Teď se budu ptát jakoby z lidské perspektivy: Jak to, že se takto ptá Boží Syn, který to vlastně všechno měl vědět dopředu?

Podle mého mínění bylo předurčeno právě to, aby tím vším musel projít. Reformovaná tradice odedávna vykládá tenhle okamžik Ježíšova života jako chvíli Ježíšova sestoupení na úplné dno. Tedy do hlubin lidského zoufalství a vzdálení od Otce. Tuto situaci můžeme interpretovat jako peklo (Karel Barth). A tohle je mi blízké, i když vím, že se pokoušíme vyložit něco, co nás přesahuje. Celý vztah Otce a Syna nás přesahuje. Ovšem zdá se mi, zeje lépe vykládat nejhlubší bod Ježíšovy cesty jako vstup do zoufalství, do oddělení a do vzdálení od Boha, tedy vykládat jej existenciálně, než jej vykládat fyzicky, totiž jako nejkrutější tělesnou bolest (tu znázornil Mel Gibson ve filmu Utrpení Krista). Nejšťastnější není ani vykládat jej myticky -jako místně chápaný sestup do podsvětí, neboť to se mě vlastně osobně nedotýká. Velice a osobně se mě naproti tomu dotýká skutečnost, že Ježíš prošel zoufalstvím zavržených. To je to: „Sestoupil do pekel." t/zpomeňte si, co je napsáno nad pekelnou branou vedoucí do Dantova pekla: „Vší zanech naděje, čí noha sem se šine." Jedná se tedy o ten nejhlubší bod. Ježíšova slova na kříži tak nejsou pouhou liturgickou recitací starého žalmu, ale tvoří součást toho, co udělal pro nás a za nás.

* Je 22. žalm proroctvím psaným nezaujatým pisatelem, nebo autentickou zkušeností člověka, který předjímá svým údělem a prožitky budoucí úzkost Spasitelovu?

Já bych to řekl asi jinak. Odpradávna se objevovala v Izraeli myšlenka, související snad se slavením Hodu beránka, že kupředu jde ten, kdo přijímá utrpení. Role trpícího beránka (nebo trpícího služebníka Hospodinova - Iz 53) je znovu připomínána a stále do ní jakoby vstupují ti, kteří třeba částečně takové utrpení prožívají. Některým z nich je dáno, aby určité rysy této role rozvinuli a vyjádřili tak, že skutečně předjímají události, jež přijdou, aniž si toho ovšem sami jsou vědomi. Já bych to rozhodně nechtěl kvantifikovat, abychom se nedostali do problémů psychologických či teologických. Mám na mysli tendenci měřit Pánu Bohu starozákonními proroctvími to, jak plní svůj dějinotvorný plán. Takoví časoměřiči jakoby se stopkami v ruce stojí a komentují: „Pane Bože, tohle bylo dobré!" anebo „Tady jsi nám ještě něco zůstal dlužen!" Je to jinak: V Písmu se stále znovu objevuje role beránka - trpícího a obětujícího se. Jak do ní vstupují jednotlivé postavy, role se prohlubuje a jakoby vnitřně roste. A přece zůstává nenaplněná a stále otevřená, a to až do chvíle, kdy do ní vstoupí ten, který ji vyplní beze zbytku - to je Ježíš. My pak teprve zpětně poznáváme, že mu tato role byla doslova „šita na tělo". Pravdou ovšem zůstává, že ti, kteří do ní vstupovali před ním, k němu ukazovali, navzdory tomu, že se jí zhostili neúplně či s mnohým ztroskotáním.

* Na otázce: „Bože můj, proč jsi mě opustil?" je asi nejdůležitější přivlastňovací zájmeno „můj". Jako by v okamžiku bezvýchodnosti člověk Ježíš viděl ve svém Bohu jedinou bytost, na kterou se může s důvěrou obrátit. A přestože je v jeho slovech obrovský otazník, důvěra zůstává. Před Ježíšem není prázdnota, jeho Bůh není náhle mrtvým bohem, nýbrž stále zůstává tím, k němuž se lze i v poslední chvíli modlit.

To jste řekl zcela přesně. A právě to považuji v celém dění na Golgotě za zvlášť důležité: že se Ježíš ani v posledním okamžiku neobrací k Bohu zády. Neříká: „Podívejte se, nevěrný Bůh mě opustil." To říká Nietzche. A říkají to i mnozí lidé dnes: „Podívejte se, krutý Bůh nás opustil. Nejdřív nás potopil, pak odešel a teď se škvaříme ve vlastní šťávě." Jenomže si ani neuvědomují, že jsou to oni sami, kdo se obracejí k Bohu zády. Ježíš Boha i ve své nejhlubší temnotě stále ještě oslovuje a setrvává s ním v obecenství. Ovšem, oslovuje jej otázkou, která zní jako výčitka, ale to není tak zlé. Mnoho lidí se s Pánem Bohem pře. Dělám to někdy i já. myslím si však, že když jsem přitom schopen Bohu naslouchat a nechat se poučit, je to v pořádku.

* Jak je to s odpovědí na otázku smyslu?

Přejeme si znát odpověď co nejdřív, a to proto, že máme rádi ve věcech jasno. Jenomže Bůh Ježíši, a skrze něho i nám odpovídá nikoliv slovem, nýbrž skutkem - vzkříšením. Ve chvílích nejtemnějších, kdy zaznívá ona naléhavá otázka, však po této odpovědi není ještě ani stopy. Ježíšova velikost je v tom, že tímto všelidským a hlubokým zoufalstvím prošel, aniž mu propadl. K tomu by došlo, kdyby se obrátil k Bohu zády; ovšem on to neudělal. Nezřekl se Boha, a tak se jeho obecenství s ním nepřervalo, navzdory tomu, čím procházel. Pro nás je v tom příklad naděje. V okamžiku své smrti bude každý z nás - lidsky - zcela sám. Budeme stát před propastí zoufalství, zmaru a nicoty. Ježíš tam ale v tom okamžiku bude s námi. „S námi Bůh!" Immanuel. Kdo se Ježíše v životě nezřekl, může jeho přítomnost očekávat i ve chvíli smrti. V tom je naše naděje, že ani ve smrti nebudeme sami. On nás vším tím neznámým provede, a to právě proto, že tím vším prošel. Tato pevná jistota, nikoliv malovánky ráje, tvoří podstatu křesťanské naděje proti smrti.

***

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Daleko spása má, ač o pomoc volám. Bože můj, volám ve dne, a neodpovídáš, nemohu se ztišit ani v noci. Ty jsi ten Svatý, jenž trůní obklopen chválami Izraele. Otcové naši doufali v tebe a nebyli zahanbeni. Já však jsem červ, a ne člověk, potupa lidství, povrhel lidu. Všem, kdo mě vidí, jsem jenom pro smích. Šklebí se na mě, potřásají hlavou:,Svěř to Hospodinu! Ať mu dá vyváznout, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!' Ty jsi mě vyvedl z života matky, chovals mě v bezpečí u jejích prsou. Na tebe jsem odkázán už z lůna, z života mé matky ty jsi můj Bůh. Nebuď mi vzdálen, blízko je soužení, na pomoc nikoho nemám!... Vrháš mě do prahu smrti! Smečka psů mě kruhem svírá, zlovolná tlupa mě obkličuje; sápou se jako lev na mé ruce a nohy, mohu si spočítat všechny své kosti. Pasou se na mně svým zrakem. Dělí se o mé roucho, losují o můj oděv. Nebuď mi vzdálen, Hospodine, má sílo, pospěš mi na pomoc! Vysvoboď mou duši od meče, chraň jediné, co mám, před psí tlapou; zachraň mě ze lví tlamy, před rohy jednorožců! -a tys mi odpověděl." Žalm 22,1-22

Prof. JAN HELLER, ThDr, (1925-2008) přední český biblista, teolog a religionista, překladatel z hebrejštiny a foiničtiny studoval v Praze a v Basileji. V letech 1948-51 působil jako vikář Českobratrské církve evangelické v Hořovicích. Roku 1950 začal působit na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze. V letech 1966-67 působil jako docent na teologické fakultě Humboldtovy univerzity v Berlíně. Po návratu do Prahy byl jmenován profesorem pro obor religionistiky (1970) a pro obor Starého zákona (1977). Vyučoval nepřetržitě až do roku 2004. Je autorem či spoluautorem vědeckých prací i učebních textů, podílel se na Ekumenickém překladu Bible.