Možná, že jste před časem viděli film Lasse Hallströma Ostrovní zprávy. Na Hollywood velmi slušná, netuctová podívaná - s pečlivě vystiženou atmosférou newfoundlandského zapadákova, s dobrými hereckými výkony, které příběhu dodaly na psychologické věrohodnosti. Ostatně motivy z filmu využívá i přebal českého vydání knižní předlohy. Ale už nad prvními stránkami románu Američanky Edny Annie Proulxové na film zapomenete. Spletitý labyrint lidských osudů je totiž na hony vzdálený přímočarosti, s níž film spěje k předvídatelnému konci. Drobné situace, téměř mikroskopické peripetie každodennosti, detaily lidského snažení, to vše má v knize svoji váhu.
Ostrovní zprávy pojala autorka jako „záznam několika let v životě Quoylea“, outsidera, jehož bezvýznamnost jako by ještě zvýrazňovala neforemná tělesná schránka. Pracovně to dotáhl jen na třetiřadého novináře, bez špetky talentu. A jeho život? Snad stále čekal, kdy začne, protože to, co ho dosud potkalo, byl spíše jen sled nechtěných historek s nedobrým koncem. V jednom okamžiku ovšem pocítí potřebu něčemu se už konkrétně „vzepřít“ - a zamíří se svou tetou a dvěma dcerami, kterému zbyly z nevydařeného manželství, na sever, do míst, „kde nikdy nebyl a nikdy předtím by ho ani nenapadlo se tam vypravit“. Z Newfoundlandu sice pocházeli jeho předkové, ale z nich on nemá zdánlivě vůbec nic, vždyť ani plavat neumí. Obstojí tu - v nehostinné přímořské krajině zabydlené duchy, mezi lidmi zdánlivě nevybraných mravů? Na konci nečeká filmový happy end, jen záblesk naděje či smíření.
Quoyleův příběh vypráví Proulxová s nesentimentální, úsečnou otevřeností. Její jazyk má daleko k prostřednosti (a dodejme, že překladatel Josef Moník se jeho převedení do češtiny zhostil víc než dobře). Někdy - vlastně dost často - se vypravěčka ocitá až na hraně kruté ironie, která však kupodivu není zlá, ale paradoxně velmi lidská. Snad je to tím, že to sama nemívala vždycky lehké: třikrát se rozvedla, své tři děti vychovávala prakticky sama, prošla různá zaměstnání - od číšnice po autorku instruktážních příruček k obsluze domácích spotřebičů. Literatuře se začala věnovat poměrně pozdě - první knížku vydala v třiapadesáti. Kromě Ostrovních zpráv (které v roce 1994 získaly prestižní Pulitzerovu cenu) se filmové verze dočkala i povídka Zkrocená hora. O životě tedy Proulxová ví své. A o Newfoundlandu, kde se odehrává podstatná část jejího románu? Zamilovala se do té podivné a drsné krajiny prý během deseti minut. Fascinovala ji tím, že „připomínala Ameriku, nějaké dvě generace nazpátek“ - tím, jak tu byli lidé navzájem závislí, odkázáni na milost a nemilost jednoho k druhému. To, co se o poměrech a životě Newfoundlandu z knihy dozvídáme, však není podloženo jen citem, ale i důkladným poznáním kraje a lidí. Jen z téhle symbiózy mohl vzniknout dobrý román. A tím Ostrovní zprávy jsou.
STAŇ SE FANOUŠKEM FACEBOOKU - VYŠEHRAD nakladatelství