A to se týká i tak velikých lidí, jako otce vlasti, římského císaře Karla IV. Po stopách jeho duchovní tváře se vydal pracovitý a široce erudovaný historik Zdeněk Kalista, jenž svou práci psal již k 600. výročí založení Univerzity, to znamená v období po druhé světové válce. Po mnoha peripetiích mohlo dílo vyjít až v letošním roce. Zachovalo si v sobě reflexi doby vzniku, kdy společensko – politická situace směřovala k tragedii a dnes, v době podobné, kdy morálka politiků (a nejen jich) se ubírá značně odlišným směrem, kdy etické hodnoty dramaticky úpí pošlapány a upadající, může postava Karla IV. sloužit za vzor.

Karel IV. vždy vystupuje z oparu dějin jako muž opěvovaný, ctný a bezchybný. I když soudný člověk takto zkratkovitě jednoznačně uvažovat nemůže, přece jen v zásadních postojích císař prokázal nekomplikované, transparentní, čestné jednání, za kterým dokázal stát. Zároveň byl tvůrcem politiky, etických a společenských norem, které ovlivnily dějiny neopominutelným způsobem.

Kalista se snaží ukázat, z čeho se vytvářel životní názor monarchy, co, kdo a čím ho ovlivnil. V knize čerpal z vlastních prací Karlových, jež jsou písemným potvrzením jeho vývoje. Zároveň je porovnával s díly jeho současníků, jejich glos a poznámek a v neposlední řadě studoval díla těch, na která slova i činy Karla odkazují. Výsledný materiál, získaný z pramenů, shrnul v jakousi syntézu doby, z níž vyrůstá celistvý duchový obraz panovníka, podpořený jeho životními osudy, a postupně se měnící a rozvíjející. Pro zvýraznění ho porovnává s myšlenkami dalších osobností, o kterých se domnívá, že Karla zásadním způsobem formovaly – nejen tak, že by je pouze následoval, ale i v odklonu od nich. A právě díky tomuto srovnání vychází Karel jako svébytná duchovní osobnost, jež dokázala čerpat z jejich myšlenek i zkušeností a přetavovat je na základě svého vzdělání, prožitků v jedinečný a neopakovatelný model, jenž se zrcadlil v jeho postojích a způsobu vlády.

Vlivy přemyslovského, posléze francouzského dvora poprvé formovaly ještě dětskou, ale hloubavou mysl budoucího krále. Nabyté vzdělání, jehož si velice cenil, mu umožnilo „rozmlouvat“ s díly sv. Augustina, sv. Tomáše Akvinského, Danteho či revolučního Marsília z Padovy nebo se současníky s humanistickými názory.... Broušením kontrastů vznikl „náš Karel IV.“ se specifickými postoji k lidské společnosti, k původu panovnické moci z boží milosti, k papežské autoritě, k problematice státu a církve, k sociálnímu jednání ... Musel obratně lavírovat mezi tím, co považoval za správné a tím, jak ho tlačila tehdejší společnost. Výsledkem bylo více jak čtyřicet let na trůnu, kde konal takovým způsobem, že si zasloužil ocenění už od svých současníků a jeho inspirativní, v mezích možností i kreativní politika, má ohlas i dnes.