4. 1. 2008 8.35

Komentáře - Český rozhlas

Boje u rozhlasu, 1968
Autor:    Archiv ČRo  

Pokud mohu posoudit, uvítali Pražané Nový rok důstojně. Z našeho okna v šestém patře mám výhled daleko, a podobně jako loni zářil od půlnoci do půl jedné po celém horizontu jediný velikánský ohňostroj. Od půl jedné do jedné se rozpadl na jednotlivé ohňostroje, ale trval dál. Chtěla jsem si tu krásu vyfotografovat, ale nepovedlo se mi to, asi to neumím. 

Na displeji fotoaparátu se objevovaly jen malé barevné tečky, vůbec ne ta nádhera, kterou jsem jasně viděla na vlastní oči. Ale snad to tak má být, že z viděné nádhery zůstane na obrázku jen stopa, stín, který připomíná zážitek. Profesionální fotografové by možná protestovali, ale já jsem spokojena.

Rok s osmičkou na konci tedy začal, jak se sluší a patří. A ještě před jeho koncem se mi dostala do rukou kniha, která se věnuje jinému roku s osmičkou na konci, osmašedesátému. Nakladatelství Vyšehrad si na ní dalo skutečně záležet. Z kazety, ve které je uložena, míří na čtenáře hlaveň tanku, na němž sedí rozveselení kluci, a za tankem kráčí mávající zástup. Tank je označen bílým pruhem, jako byly všechny tanky, které tehdy v srpnu 1968 vjely do Prahy.

Pamatujete si to, vy starší? Já už to zapomněla! Možná ale, říkám si v duchu rozpačitě, jsem si toho tenkrát před čtyřiceti lety ani nevšimla. Na deskách knihy samotné je také tank, samozřejmě také s bílým pruhem, ale dívají se z něj na nás s rozpačitou zarputilostí vojáci třímající v rukou zbraně.

Kniha je plná fotografií a reprodukcí tiskovin z tehdejší doby, rámečků a chronologických tabulek. Hlavní část obsahu tvoří text novináře a historika Františka Emmerta, členěný do dvoustránkových kapitol, který jistě není míněn jako historický esej se zbrusu novými poznatky, ani jako zásadní analýza.

Je to stručný průvodce tím, co se vlastně tehdy stalo, a tento účel plní dle mého názoru velmi dobře. Je střízlivý, věcný, a myslím, že zachycuje všechno podstatné. Ponechává hodně prostoru již zmíněným fotografiím a dobovým dokumentům, přehledům a tabulkám, které ho oživují a dodávají mu zcela jiný rozměr.

Je to taková kniha, kterou si člověk prohlíží a zároveň čte, vzpomíná a přemýšlí. Kniha, jakou dávají rodiče dětem v naději, že jim přiblíží, co kdysi zažili na vlastní kůži a co je poznamenalo, a pak si ji s nimi čtou a prohlížejí, a doplňují vlastními vzpomínkami. A když jsem tak nad ní seděla a listovala, musela jsem znovu kroutit hlavou nad tím, jak zvláštně se u nás po listopadu 1989 vedla diskuse o roce 1968.

Kolikrát jsem jen četla o tom, že to byl jen boj dvou stranických klik! Vždycky mě to překvapovalo: jak je možné přehlížet to obrovské vzepětí občanů, kteří po odstranění cenzury vstoupili do veřejného života? Jejich spontánní odpor proti tankům a snahu udržet prostor svobody?

Jistě, ideály osmašedesátého roku byly dobově podmíněné a z dnešního hlediska velice omezené, ale bylo v nich něco, co má své místo v každé společnosti: odvaha obyčejných lidí vystoupit veřejně a jejich silná touha po svobodě. To přece za připomínání nepochybně stojí.