Nakladatelství Vyšehrad nezmeškalo nástup do výročního roku Pražského jara a vydalo knihu brněnského novináře Františka Emmerta "Rok 1968 v Československu". Dnes – ve středu 23. ledna v 17 hodin - ji představí v kavárně knihkupectví Academia na Václavském náměstí.

Autor shromáždil fotografie z archivů ČTK, písemné dokumenty z Národního archivu České republiky a knihu doplnil CD s nahrávkami z prvních hodin vysílání rozhlasu proti sovětské invazi. Soubor doprovází svými texty. Většina kapitol na dvoustránce ve zkratce charakterizuje s pozoruhodnou invencí jednotlivá období vývoje Pražského jara, jimž předchází shrnutí mezinárodní situace v šedesátých letech a událostí roku 1967. Lednové změny, informace o aktérech a odpůrcích Pražského jara, akčním programu, obrodném procesu, zrušení cenzury, o nekomunistických iniciativách, manifestu Dva tisíce slov, o mezinárodním nátlaku, Čierné nad Tisou, zvacích dopisech. Největší část knihy pokrývá srpnovou invazi, její odsouzení všemi ústavními orgány a vedením KSČ, vysočanský sjezd a především celonárodní odpor od počátku před budovou rozhlasu do návratu unesených představitelů státu po podpisu moskevského protokolu. Kapitoly Pražský podzim a Rok 1969 dokumentují napětí mezi statečným úsilím o zachování nadějí Pražského jara a plíživou kapitulací, která se začala šířit od vedoucích představitelů do společnosti a proti které varoval a vystoupil svým činem Jan Palach.

"Rok 1968 v Československu" je zvláštní tím, že ačkoli nemůže jako fotografická publikace analyzovat probíhající procesy, svými doprovodnými krátkými texty a otištěním nejdůležitějších dokumentů roku poskytuje hluboký vhled do dobové atmosféry. Potvrzuje, že Pražské jaro, odpor proti sovětské invazi a zápas o uchování ideálů jara nebyly jen jakýmsi bojem o moc nebo snahou napravit výstřelky stalinismu, ale výrazem celonárodní touhy po svobodě a právu rozhodovat o vlastním osudu. Žádná vnitřní síla to už nemohla zvrátit. Brežněv, Ulbricht nebo Gomulka pochopili, že úspěch Pražského jara by znamenal smrtelné nebezpečí jejich režimům a rozhodli proto proti pokojné přeměně režimu sovětského typu v demokracii - jakkoli omezenou geopolitickými poměry - vyslat půlmilionovou armádu.

Poslední dvoustránková kapitola – Ohlas roku 1968 – shrnuje důsledky zničení pokusu o „lidskou tvář“ socialismu pro konec sovětské ideologie, iluzí o Sovětském svazu všude ve světě a postupný rozpad sovětského impéria. František Emmert to shrnuje v úvaze, která může být jen hypotetická: „Vývoj v Sovětském svazu v letech 1985-1991 naznačuje, jak by se pravděpodobně vyvíjely i události v Československu po roce 1968.“ Nicméně obsahuje tvrdé zrno pravdy. Díky historickým zkušenostem s demokracií a ekonomickému náskoku Československa se jeho komunistická strana v šedesátých letech proměňovala podobně jako vládnoucí strany v Polsku, Maďarsku a v Gorbačovově Sovětském svazu v druhé polovině osmdesátých let. O dvacet let dříve se ještě nepodařilo uspět Maďarům, Čechoslovákům ani Polákům také proto, že Západ plně respektoval mocenské blokové rozdělení Evropy. Změna musela dozrát v celém sovětském impériu. Ale Pražské jaro a jeho potlačení bylo jedním z jejích spouštěcích momentů.