Bronislav Pražan, Týdeník Rozhlas, 6.1.2008

Nedávno zesnulý historik Dušan Třeštík rád provokoval tvrzením, že novodobý český národ byl vymyšlen. Kdyby bylo možné vzít jeho mnohoznačnou metaforu doslova, pak bychom za nejzasloužilejšího z těch, kdo náš národ „vymysleli", museli označit Josefa Jungmanna (1773-1847). Vždyť právě on to byl, kdo u nás poprvé definoval národ a vlast jazykově, a nikoli geograficky, jak to až do té doby bylo běžné. Prosazení jazykové koncepce národa pak také podřídil veškeré své konání a především jemu můžeme děkovat za to, že dnes mluvíme česky, a ne německy. Ale i kdybychom teorii postmoderní historiografie o umělém vytvoření moderních evropských národů odmítali a bylo by nám bližší pojetí (prezentované u nás kupříkladu historikem Františkem Kutnarem), které nahlíží na národní vědomí jako na jev sice proměnlivý, leč v dějinách kontinuálně přítomný, i tehdy by se Jungmannovy zásluhy o rozkvět českého národního vědomí v 19. století sotva daly přecenit.

Že otázka národního vědomí je živá stále, o tom nejlépe svědčí, jak různé, ba protikladné jsou současné interpretace našeho národního obrození a s ním také významu života a díla Josefa Jungmanna. Nechybí dokonce ani názor, že právě on je otcem xenofobního českého nacionalismu. Právě kvůli nejednotným a vzájemně si odporujícím pohledům na základní otázky naší národní existence lze v době, kdy se stáváme součástí utvářejícího se nadnárodního evropského soustátí, číst knihu Roberta Saka vydanou nakladatelstvím Vyšehrad a nazvanou Josef Jungmann, život obrozence jako dobrodružný příběh s otevřeným koncem. Zkušený a renomovaný čtyřiasedmdesátiletý historik (pracovník Historického ústavu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity a autor řady významných monografií - například o Františku Ladislavu Riegerovi či Bedřichu Fučíkovi) s oněmi protikladnými názory nepolemizuje. Avšak již tím, že je nezamlčuje, ale vzájemně konfrontuje, lze jeho důkladné a podrobné líčení Jungmannových životních, názorových a tvůrčích peripetií přirovnat k plastickému reliéfu: záleží totiž na našem zorném úhlu, které z nabízených informací pro nás vystoupí do popředí a jakým kontextem si je osvětlíme.

Za sebe musím říci, že Jungmannovo úsilí proměnit jazyk, jímž v jeho mládí mluvily pouze nejnižší lidové vrstvy, v jazyk utvářející kulturu považuji za strmé romantické gesto měnící historii. Vždyť bylo naplňováno - a úspěšně

v době Metternichovy vlády, která jakékoli projevy politického nacionalismu ostře potlačovala. Nic přitom nebylo romantismu vzdálenější než Jungmannova opatrnost, pragmatičnost a každodenní píle. Strach, který měl, aby jeho jazykotvorné úsilí nebylo považováno za „karbonářství", dnes možná probouzí úsměv. Nebyl to však strach oprávněný? Vždyť jeho překlady Miltona, Chateaubrianda či Goetha, jeho Slovesnost, Historie literatury české a především jeho opus magnum, Slovník česko-německý - to vše jsou ve svých důsledcích opravdu činy politické: obrozený jazyk vytvořil novou národní kulturu a ta pak umožnila artikulovat a posléze i realizovat politické cíle národa.

Leckoho může napadnout, jestli je Jungmann dnes vůbec ještě aktuální. Místo odpovědi ocituji nedávno publikovaný výrok sudeto-německého politika Bernarda Posselta: „Podle mého stejně žádný rozdíl mezi Čechy a sudetskými Němci vlastně neexistuje. Existuje jeden český lid s dvěma jazyky." (Dlužno dodat, že stejného názoru byl Jungmannův současník, filozof Bernard Bolzano.)