Josef Jungmann patří mezi nejdůležitější, ale také nejdiskutovanější osobnosti českých dějin sklonku 18. a první poloviny 19. století, období označovaného nejčastěji jako „české národní obrození“. Na jedné straně jazykovědec a překladatel, jehož přínos pro obnovení českého jazyka jako plnohodnotného sdělovacího prostředku pro vrcholná díla krásné literatury i pro práce ryze odborné je nepopiratelný, na straně druhé mnohými odmítaný spolutvůrce českého nacionalismu či dokonce národního mýtu. Kniha R. Saka přináší vyvážený pohled na Jungmannův život a dílo – nepokouší se o obhajobu či apoteózu obrozence, spíše zařazuje postavu J. Jungmanna do kontextu společenského a kulturního života doby. Vedle samotné titulní postavy tak v knize figuruje celá řada dalších osobností v mnohém ohledu klíčové periody našich dějin – mezi nimi i Jungmannovi oponenti a protichůdci, Josef Dobrovský či Bernard Bolzano. Pozornosti se pochopitelně dostává především nejtrvalejšímu odkazu Josefa Jungmanna, jeho mnohostrannému dílu, sahajícímu od průkopnických překladů základních děl světové literatury formátu Miltonova Ztraceného ráje přes práce věnované dějinám i teorii literatury až po dílo skutečně epochálního významu – Slovník česko-německý, pramen a základ moderní češtiny. Na počátku 21. století, kdy se české národní společenství a jeho kulturní a jazykové dědictví stává součástí širší evropské komunity a kultury, je navýsost potřeba vracet se k zakládajícím postavám tohoto dědictví a zamýšlet se nad ním.