Magdaléna POKORNÁ, Dějiny a současnost

Robert SAK

Josef Jungmann

Život obrozence

Vyšehrad, Praha 2007, 320 s., 298 Kč

Život Josefa Jungmanna (1773—1847) vylíčil Robert Sak tradičně "od kolébky až za hrob", včetně diskusí o jeho odkazu, osudu knihovny i stavby pomníku v Praze. Jungmann pocházel z nevšední rodiny z Hudlic. Tři synové ze čtyř dětí vystudovali a ne s ledajakými výsledky! Bratři Antonín (lékař) a Josef se dokonce vystřídali ve funkci rektora pražské univerzity.

Právě v hudlickém plebejském dětství spatřuje Sak kořeny Jungmannova pověstného opatrnictví až ustrašenosti. Někteří Jungmannovi životopisci mluvili eufemisticky o tom, že „dokázal smířit své lepší názory s horší realitou“. Jungmann byl jistě úzkostlivý, možná až příliš podezřívavý. Sám se řečnicky ptal: „Co jsem měl já dělat? Vojnu vésti? Nechal jsem toho a polehoučku myslím také daleko dojdu.“

O Jungmannovi se tvrdilo, že zachránil celý národ před záhubou, a to bez prolití jediné kapky krve, a tak tedy dokázal víc než ti, kteří dříve šířili své názory mečem. Vymezil národ vztahem k jazyku a vlast pak s národem ztotožnil. A právě toto přesvědčení rozvíjené jeho přívrženci a odmítané protivníky je důvodem, proč žije ve vědeckých i publicistických diskusích dodnes.

Jungmanna známe jako překladatele, básníka, tvůrce monumentálního Slovníku, Slovesnosti i Historie literatury české, ale on byl po celý život především profesor litoměřického, později pražského gymnázia. Ze Sakovy knihy tak vyvstává portrét pracovitého a současně výkonného člověka. Jungmannův vstup do české literatury znamenal výjimečný skok ve vývoji básnického jazyka. Nepsal ovšem originální práce, ale překládal. Již Pavel Eisner soudil, že dal českému čtenáři "poťouchle" na vybranou mezi arcikatolíkem Chateaubriandem (Atala), horlivým protestantem Miltonem (Ztracený ráj) a panteistou Goethem. K některým cizojazyčným textům se Jungmann choval tak, jak bylo tehdy obvyklé — upravoval je, vlastně je "tlumočil". Nepovažoval také za potřebné překládat ze slovanských jazyků, jako mnozí jiní jemu blízcí je považoval jen za nářečí jednoho jazyka.

Ve vztahu k Jungmannovi je představena celá plejáda českých vlastenců (mj. Antonín Marek, Bernard Bolzano). Zejména Jungmannův vztah s Josefem Dobrovským je sledován po celé dlouhé období. Snad nejostřejší spory mezi oběma těmito velikány vypukly v souvislosti s diskusemi o pravosti Rukopisů. Jungmann byl jejich objevem nadšen, Dobrovský byl v této věci skeptik. (V návaznosti na tyto pasáže pak Sak rekapituloval i závěry starší literatury, zda Jungmann mohl být jedním z autorů této nově objevené literární památky.) Právě porovnání těchto dvou mužů se stalo úhelným kamenem při hodnocení obrozenské doby T. G. Masarykem, který svůj výklad české minulosti stavěl na jiných oporách než na Jungmannovi.

Sepisovat Jungmannův osobní život je těžké. Z jeho dětství známe jen střípky. Ani o vztahu manželů Jungmannových toho mnoho nevíme, vždyť byli celý život spolu, neměli důvod si např. psát. Jungmann byl jen jednou v Drážďanech, ve Vídni nebyl nikdy, vlakem se nesvezl, i když se na to prý těšil. Přes všechny zdravotní problémy se dožil vysokého věku. Tragédií ovšem přes jednotvárný život ušetřen nebyl. Smrt dvou dospělých dětí symbolicky rámovala dokončení jeho Slovníku (1833) a jeho vydání (1839). U Slovníku — životního údělu, do jehož vydání mimochodem investoval i výtěžek z pronájmu domu —, se Sak oprávněně pozastavil stejně jako u dalších stěžejních děl.

Publikace je bohatě vybavena obrazovým materiálem. Sak v této souvislosti také připomněl, že Jungmann procházel lidem rukama těsně před druhou světovou válkou i na bankovkách. Knihu doplňují textové přílohy, seznam literatury, poznámky i rejstříky. Nepovažuji ale za následováníhodný příklad psát jména jako Kašpar Šternberk, Lev Thun či Kolovrat Libštejnský v jejich německé podobě (Kaspar Sternberg, Leo Thun či Kolowrat Libsteinsky). Sak vychází ze starších životopisů Jungmanna (mj. V. Zeleného). Inspiroval se přístupy E. Chalupného, A. Nováka, F. Kutnara, M. Hrocha, V. Macury, ale odkazuje i na podněty M. Řezníka; odvolává se na A. Sticha a pro ty, kteří znají soudy Dušana Třeštíka jen zběžně, překvapivě uzavírá svůj text právě úvahou tohoto nedávno zemřelého historika. Robert Sak tradiční obraz Josefa Jungmanna ve své nové práci nezboural. Napsal čtivou i poučenou knihu „o spisovateli, jenž po celý život byl zahrabán v knihách a ve školách“ (Chalupný, s. 101). A tato kniha přichází velmi vhod.