Óoka, Šohei - Ohně na planinách

Podíváme-li se na mapu severní části ostrova Leyte, vidíme, že japonská moc má ke konci roku 1944 na kahánku, grandiózní porážky na moři a s nimi související naprostý kolaps zásobování se stávají jednoznačnou předehrou debaklu na pevnině. Stovky stránek ještě budou popsány až fanatickým hrdinstvím císařské armády, americké armády i filipínských partyzánů, ale na výsledku války již statisíce mrtvých nic nezmění.

Tuberkulózní svobodník Tamura, alter ego Šóheie Óoky, to dobře ví. Od jednotky ho vyhnali do nemocnice, protože je slabý, a z nemocnice jej vyhnali, protože si nepřinesl proviant. To všechno dvakrát v jednom dni. Konečně pro toho, kdo nemá důvod přát si, aby se uzdravil, nemoc nic neznamená. Již prvých pár stránek knihy je jako buchar, vtloukající do hlavy výukový program: "Co je to válka?"

Miloš Hubáček ve své knize Boj o Filipíny osud poražené, zahnané a rozptýlené japonské armády glosuje slovy, že filipínští domorodci na zbývající japonské vojáky pořádali celé měsíce hotové hony. Nabíledni je známé - a tomto případě i velice stylové - přísloví o volání do lesa; Japonci mnoho hovořili o osvobození Asie, ale také mnoho učinili pro její ujařmení. Nyní sklízejí plody svého vřelého vztahu k domorodcům i vojákům nepřítele. [Ačkoliv jejich snahy o spolupráci s místními nevyšly tak naprázdno, jak se hovoří v doslovu překladatelů Winkelhöferových, čtěte třeba v Čase soumraku.]

Konstantou japonského imperiálního přístupu byla pevná víra v bezcennost lidského materiálu a nutnost utužovat mužstvo za cenu libovolných obětí. Tamura a jeho cesta "adventním" Layete tak představují horečnaté nahlédnutí do pekla, kde tuberkulóza, hladovění, bosé nohy a tropické lijáky představují jen kolorit scény, zatímco opravdovými nepřáteli jsou Američani, Filipínci a Japonci.

Jak z několika náznaků vyplyne, je autor, potažmo Tamura, dobře obeznámen se západní kulturou. Přesto čtenáře překvapí, že je vlastně křesťan a jeho úvahy na pokraji smrti jsou především křesťanstvím moderovány. Dokonce by se dalo říci, že v dnešním slova smyslu je tento japonský polyteista, který byl ke křesťanství přilákán "romantickým učením, které představovalo" a "k Bohu se obracen, protože nebyl schopen vlastní vůli potlačit sexuální touhy", opravdovějším, minimálně niternějším křesťanem než po staletí katoličtí Filipínci. Olejomalby křížové cesty - Zarazilo mě na nich jen ohromné množství červeně, to jest krve, jíž malíř použil.

Počáteční "skřípění nožů o kosti" se sice utišuje v meditativnější pasáže - Běžné cítění v každodenním životě je založeno na možnosti opakovat prováděnou činnost, to dává člověku jistotu. - ale nenechte se uchlácholit, pokus o přechod přes ormockou cestu do Palomponu je jen předehrou k infernu rozpadu lidských bytostí ve smyslu fyzickém, psychologickém a duchovním. Na cestě a při okrajích lesů bylo vidět mrtvé, kteří zemřeli "přirozenou smrtí", to jest sami od sebe.

Mnozí se této v dané situaci často pochybné výhody nedočkali, a to nejen péčí americké armády nebo partyzánů. Již nějakou dobu předtím jsem u mrtvol při cestě pozoroval podivnou věc; všechny nějak přišly - tak jako mrtvoly ve vesnici - o hýžďové svaly. Na Filipínách se závěrečné kataklyzma rozkladu řádu rozvilo v plné a nejplnější šíři. Jakkoli je text prost hororově-thrilerových detailů mučení, hniloby a lidského masa je v něm více než ve splatter-punku.

Poněvadž po takovémto vyvrcholení snad ani není možné očištění (tolik oblíbené na Západě - Jééva, kdepák, to my né! To voníí. To Hitler, voni byli zlej. My jenom dělali, co museli.), lze považovat roztříštěné leporelo závěru za opravdu sebekritické zhodnocení. Rozpor mezi náhodností a nezbytností ve světle ekvivalence rozporu mezi minulostí a současností a příslovečná japonská přísnost až na kost, především k sobě.

Možná, že tohle všechno je jenom mé blouznění, ale já přesto nemohu pochybovat o tom, co cítím. I rozpomínání představuje pro živého člověka určitý druh osobní zkušenosti - a kdo by mohl o mně říci, že nejsem živý?

V Šóheii Óokovi získala první vlna japonských poválečných autorů, kteří se chtěli a potřebovali vypsat z traumatu války, cenného praktika, absolventa francouzština na Kjótské universitě, překladatele, japonského odborníka na Stendhala a vydavatele literárních časopisů. Jeho svědectví se proto nemuselo trápit "řemeslnou stránkou", ale mohlo se rovnou soustředit na psychologickou stránku, na horor vakui jednotlivců zvyklých žít ve striktním systému, který se jim zhroutil před očima, na vinu, na osobní selhání tváří v tvář utrpení, na odplatu, na fázi války, která se v historických a vojenských příručkách odbude jednou větou, ale ovlivní a poškodí několik generací.

Vydal Vyšehrad v roce 2007.

10.11.2007
Jaromír Kopeček

http://www.knihovnice.cz/recenze/ooka-s-ohne-na-planinach.html