Světlo lidskosti se ztrácí ve vypjatých situacích. Třeba ve válce. Ta je uznávaným fenoménem, kde je dovoleno skoro všechno. V rámci sebezáchovného pudu. Ve smyslu vyššího cíle. Za spravedlnost. Po skončených hrůzách se vyznamenají někteří z řad vítězů, poražené vysypou do opovržlivého zapomnění a mlčení. Ale účastníky těch hrůz bývají obvykle lidé. A na ně se zapomíná v oněch vypjatých situacích absolutně. Nikdo se jich neptá, jestli se jim zrovna teď hodí jít někoho zabít nebo se zabít nechat. Prostě musíš jít, neuposlechnutí rozkazu se tvrdě trestá. Smrtí. Hezky vymyšlená smyčka, hodná myslící bytosti.

V záplavě historických válečných monografiích se nesměle objevuje kniha japonského autora Šóhei Óoky (1909-1988), který stál v čele první vlny tzv. poválečné japonské literatury. Přínosem této skupiny jsou protiválečné postoje, využití psychologické metody v literatuře a realistické zachycení skutečnosti. Óoka vystudoval francouzštinu a literaturu, v roce 1944 narukoval do nejtěžších bojů na Filipínách. Frustrující zážitky zachytil v prvotině Zápisky zajatce a značně ovlivňují i jeho další tvorbu. Ohně na planinách, též inspirované krušnými okamžiky, získaly literární cenu a dočkaly se i filmového ztvárnění.

Pro latentní militarismus, jenž neustále prostupuje japonskou společností (nejen jí), otevřená zpověď svobodníka Tamury musí znamenat značný šok. Autor v deníkovém zpracování nechá vyprávět nemocného vojáka, kterého nechtěli v nemocnici (ještě se držel na nohách) ani u jeho jednotky (stěží se držel na nohách, ale oběma by ujídal poslední zbytky shnilých potravin) a odsoudili ho k osamělému bloudění nepřátelským územím, kde setkání s divým dravcem by bylo lepší než s hluboce nenávidějícím domorodcem či japonským vojákem. Stal se nuceným zběhem, za což mohl každou chvíli zaplatit životem. Opuštěný balancoval na pokraji existence, o jedné syrové bramboře, z plic vykašlával krev, neustále ve střehu, strachu, za slunce i tropických dešťů. Vyprávění však paradoxně nevzbuzuje hrůzu, spíše beznaděj a frustraci z morálního rozkladu armády (která však do posledního okamžiku trestala bílý prapor nebo vztyčené ruce) i jednotlivců.

Když kvůli hrsti soli zastřelí ze strachu filipínskou dívku, přidávají se těžké výčitky, které ho oslabují. Hledá spojnici s křížem, Bohem, klade otázky, na které ani Bůh nedokáže odpovídat, nicméně alespoň na chvíli najde víru, ospravedlnění a pomyslný klid. Mnohý čas mu splývá s věčností, mezní situace napínají jeho mysl k prasknutí, přivádějí ho k šíleným halucinacím... až se nechce věřit, co snesl těžce nemocný voják hrdé japonské armády, kde vojenská čest stojí výše než život. Možná i tento archetyp, zavlažovaný samurajskými hrdinstvími, přispěl k tomu, že tato troska člověka se vrátila.

Vrátila. Ale jaký život pak žil na pomezí šílenství, kdy mu před očima defilovaly obrysy lidí s otevřenými hnisajícími útrobami, hladem padajícími lidmi i těmi, co smrtící hlad šálili kousky lidského masa...

Co vše si člověk dokáže ve jménu vyššího principu připravit. Po přečtení této drasticky opravdové zpovědi nezbývá než zašeptat: Prosím tě, Bože, nedopusť, aby člověk zůstal člověkem!

^{Šóhei Óoka, Ohně na planinách
nakladatelství VYŠEHRAD v roce 2007}