Craig Wright: Labyrint a bojovník: symboly v architektuře, náboženství a hudbě. Z anglického originálu přeložila Michaela Ponocná. Praha: Vyšehrad, 2008, 340 s.
„Labyrint“ není jen název českého nakladatelství a kulturní revue, ale především prastarý symbol s dlouhou a spletitou kulturní historií. Pro ty, kteří by se chtěli vydat na cestu do této historie, vydalo nedávno nakladatelství Vyšehrad knihu Labyrint a bojovník : symboly v architektuře, náboženství a hudbě. I v češtině už přitom před osmi lety vyšla kniha Svět jako labyrint od Gustava René Hockeho. Ten vykládá labyrint trochu jednostranně v manýristickém duchu jako sjednocující metaforu pro vypočitatelný a nevypočitatelný faktor ve světě. Oproti tomu autor knihy Labyrint a bojovník Craig Wright, profesor dějin hudby na Yale University, se úspěšně snaží postihnout dějiny labyrintu v jeho proměnlivosti i v tom, co v běhu času zůstává trvalé. V tomto smyslu hovoří o mýtu labyrintu: jeho základem je podle něj příběh o jediném zachránci, jenž vydobude svými činy věčný život pro všechny, a to tím, že porazí zlé síly číhající ve středu bludiště. Zlou silou mohl být býk, obluda s býčí hlavou Mínotaurus, obr se stovkou dračích hlav Týfón, nebo také Satan, zlý faraon či hrozivý Turek; a ovšem i statečný hrdina získal během času mnoho tváří: mohl jím být Théseus, Iásón, Gilgameš, Mojžíš, Kristus či obecně křesťan, voják či poutník.
Autor ovšem od počátku zdůrazňuje víceznačnost labyrintu. Právě ta podle Wrighta vysvětluje, proč měl tento symbol v průběhu staletí takovou sílu a působivost. Především byl tedy labyrint složitým uměleckým dílem: navrhl ho Daidalos, vynálezce zosobňující lidský důmysl. Současně labyrint představoval arénu pro souboj i pro iniciační rituály, při nichž hrdina procházel procesem sebeobjevování. Vedle toho pak mohl připomínat také model ideálního města, které chrání stylizované věže, brány a geometrické vzory ve tvaru labyrintu. Významná byla i jeho funkce coby jakéhosi ochranného amuletu, prostoru zadržujícího zlo, do kterého se neodvážil vstoupit žádný zlý duch. Ovšem současně labyrint představoval tmavé a hlučné vězení, odkud se mnohým uniknout nepodařilo - což je ale myslím pochopitelné: aby byla zkouška opravdová a dala se brát vážně, musí v ní o něco významného a skutečného jít.
Nemalá část díla je zasvěcena labyrintové hudbě a skladbám skladatelů, jako byli J. S. Bach a W. A. Mozart, což vzhledem k autorově profesi není překvapivé. Velkou pozornost ovšem Wright věnuje také takzvaným labyrintovým tancům, jejichž původ sahá do antiky, které se v kostelích provozovaly až do novověku a ve fokloru se udržely až do 19. století. Tanečníci se při něm pohybovali tak, že svými pohyby vytvářeli obrys labyrintu. Zmíněno je také jméno Jana A. Komenského, jehož Labyrint světa a ráj srdce podle Wrighta shrnuje dobový protestanstký přístup ke světu jako labyrintu.
Svůj posvátný význam počal labyrint ztrácet v 16. století: církve od té doby stále více přicházely o svůj monopol na vlastnictví a výklad labyrintu, a ty se začaly objevovat v celé řadě míst mimo sakrální půdu kostela, jako dekorace stropů, v okrasných zahradách, na deskových hrách, a dokonce i na oděvech. Zanedlouho pak i katolická církev přestala na bludiště pohlížet jak na posvátný symbol, a proto byly postupně skoro všechny obrazy labyrintu z kostelů odstraněny. Jak ovšem autor ukazuje hlavně v závěrečné kapitole, posvátnou moc dnes labyrintu chtějí mnozí vrátit: je jim přisuzována moc léčit rakovinu a AIDS, labyrinty se také místy znovu objevují v prostorách kostelů. Labyrinty pohanské i křesťanské byly ovšem dříve svázány s událostmi provázejícími jarní rovnodennost, ať už to byl spirálovitý tanec signalizující znovuzrození vegetace, nebo tanec křesťanský, upomínající na zmrtvýchvstání Spasitele. Zato dnešní moderní bludiště jsou tu pro všechna roční období a kterýkoli den v roce. Ti, kdo dnes kráčejí labyrintem - a jsou to prý často ženy, už v něm nehledají konfrontaci. Právě naopak, snaží se jí vyhnout, neusilují o vítězství, ale o vnitřní mír. A když odešel z labyrintu hrdina, musela tak učinit i obluda, která se v něm skrývala. Anebo, jak Wright ukončuje svoji nevšední knihu, žena, která se dnes vydává do labyrintu, je zároveň ničemnice i hrdinka.
STAŇ SE FANOUŠKEM FACEBOOKU - VYŠEHRAD nakladatelství