Internet Media Monitoring - NEWTON Media, a.s. http://www.newtonmedia.cz

VÝLOV

Tvar | 22.1.2009 | : 19 | : Michal Škrabal

Původně jsem chtěl vylovit jako obvykle dvě tři rybky a každé věnovat po několika větách, ale nemohu jinak než poskytnout čerstvě přečtené knize celý dnešní prostor.
Usedám k textovému editoru bezprostředně po přečtení knihy Devět let v pekle (za její loňské vydání buďme vděčni nakladatelství Vyšehrad), autentického příběhu bulharské zdravotní sestry Sněžany Dimitrovové, a v krvi mi dosud pulzuje adrenalin, ve spáncích duní, myšlenky se chaoticky derou jedna přes druhou. Nebude se mi toto zamyšlení psát snadno a bude nutně jednostranné – nebojím se to přiznat. Ostatně sotva věřím, že by se našel čtenář s alespoň elementární úctou k druhému člověku, kterého by toto otřesné svědectví nechalo chladným a který by nepocítil touhu po spravedlnosti, po napravení spáchaných křivd, po odplatě v duchu biblického „oko za oko, zub za zub“.
Dimitrovové dokument je o to strašlivější, oč je aktuálnější: jakkoliv je pro oběti děsivou minulostí, na niž se snaží ze všech sil zapomenout (samozřejmě marně), pro nás ostatní je nebezpečně živým a současným mementem. Mementem, jež však – žel bohu – nebrání tomu, aby se něco podobného neopakovalo, a to i navzdory mottu knihy: Aby se nic takového už nikdy nestalo.
Sněžana Dimitrovová opustila v létě 1998 hospodářskou krizí a inflací sužované Bulharsko, které se po pádu komunismu těžce vzpamatovávalo z přechodu na tržní ekonomiku, a jako dětská zdravotní sestra odjela za výdělkem do Libye. Poměry panující v nemocnici, kam nastoupila, byly jednoduše otřesné – hygiena vesměs žádná, stejně tak zdravotní osvěta, nekvalifikovaný personál, přísný pracovní režim… V prosinci byla Dimitrovová poprvé zatčena a obviněna, že rozšířila virus HIV a nakazila jím své dětské svěřence – ona: matka, nadto zdravotní sestra, která přijela s úmyslem pomáhat (mimo to, první případy onemocnění se objevily dávno před Sněžaniným příjezdem). Mám se smát, anebo plakat? Muž oblečený jako gestapák a ten jeho nesmyslný povel „Přiznej se!“, bylo by to k smíchu, kdyby nešlo o život. A tak se nesměju. Role v tomto absurdním dramatu jsou nezvratně určeny: ona jako bezbranná oběť a proti ní stojící komisař, snažící se bitím a mučením získat přiznání. Týden strávený ve vězení je však jen kratičkou forbínou proti peklu, jež Sněžanu, její čtyři krajanky a jednoho palestinského lékaře zanedlouho čeká. Absurdita celé situace totiž ještě nedosáhla svého vrcholu, libyjská justice však mezitím svědomitě připravuje scénář fiktivního mezinárodního spiknutí a horlivě hledá falešné důkazy o vině obětních beránků, kteří mají sejmout hřích v podobě zákeřné choroby AIDS. A tak se Dimitrovová po krátkém pobytu na svobodě dostává svým věznitelům do rukou znova – je opakovaně vyslýchána, šikanována, vysmívána, mučena elektrickým proudem, téměř umlácena. Rezignovanost a touha po smrti, jež by utrpení ukončila, se pravidelně střídá se vzepětími síly, vzdoru, urputného boje proti křivému obvinění.
Co je podstatné si uvědomit: Dimitrovová odsuzuje státní mašinerii, do jejíhož soukolí se dostala, nikoliv obyčejné Libyjce. Ty naopak popsala jako nesmírně přívětivé, pohostinné a přátelské etnikum, ačkoliv titíž lidé se později účastnili manifestací proti údajným vražedkyním, volajíce po jejich smrti. A soud jim ochotně vyhověl – pětičlenná „spiklenecká“ skupina je během veřejného přelíčení odsouzena k trestu smrti. Může být však bolest ze ztráty dítěte omluvou pro bezprávné jednání, může ospravedlňovat zvěrstva páchaná na nevinných obětech?
Diplomatické služby, jež mohly (ba přímo byly povinny!) nebohé ženy zachránit, v tomto
případě naprosto selhaly a je otázka, co je horší: zda úsečně přímá odpověď bulharského konzula v Libyi, jenž na prosby o pomoc reagoval slovy „Ať si ty kurvy pomůžou samy“, anebo zákulisní tahání za nitky politickými čachráři a jejich bohorovná pasivita, blízká rezignovanému postoji Arabů: „Taková je vůle Boží.“ Poslední naději na záchranu tak představuje tlak veřejnosti a soukromé iniciativy. Tam, kde selhává nejedna delegace, slaví úspěch teprve úsilí několika obětavých jedinců – věru nedobrá vizitka pro politickou elitu a vůbec pro stát, jehož bezzubost při ochraně svých občanů byla až burcující. Západní svět, jenž se tak velkohubě zaštiťuje svou demokracií, zaujal místo nekompromisně naléhavého stanoviska ke Kaddáfího diktatuře postoj obezřetně kolísavý – tím, že nad podobnými zločiny přivírá oči, stává se jejich spoluviníkem. Čím přirozenější je tento stav pro totalitární režimy, tím nebezpečnější je pro svět demokratický, jemuž mohou být podobná fiaska osudná. Mějme i to na paměti, cestujeme-li z české kotliny do některé z nesvobodných zemí.
Celý příběh se příznačně přelívá přes přelom století a uzavírá se (bohudíky šťastně) až v roce 2007; v onom přelití vidím nebezpečnou symboliku: jednadvacáté století hned od počátku nastupuje cestu svého předchůdce. Nacistický a komunistický režim našly své přičinlivé žáčky, ochotné následovníky, jež se ke svým nepřátelům, namnoze domnělým a horlivě vytvářeným, chovají s bestiální surovostí a krutostí.
Kaddáfího patolízalská suita jistě odsuzuje tuto knihu coby odpornou západní propagandu. Možná že viníci přesvědčí o své nevině sami sebe – a uleví tak svému svědomí –, okolní svět se jim však, doufám, přesvědčit nepodaří. Dobře že takovéto obvinění z hrůzných zločinů vyšlo u nás, v zemi, jež má s diktaturou rovněž svou zkušenost, tak záhy (ani ne rok) po svém vzniku.