KNIHOVNIČKA osobností

15 / 15

Literární noviny | 1.9.2008 | rubrika: Literatura | strana: 16 | autor: JIŘÍ PLOCEK
Literatura biografická i autobiografická zažívá rozmach, nejrůznější více či méně významní lidé se vydávají veřejnosti, takže se nakonec v záplavě titulů zdánlivě ztrácejí ti, jejichž životy překračují hranice životopisných dat. Jejichž osudy, myšlenky a činy nesou symbolický obsah inspirující a podněcující nejen současníky, ale i budoucí generace.
V českém prostředí se konečně dočkáváme uceleného pohledu na život jedné z velkých osobností katolické církve, jež se svou lidskou i názorovou pevností zařazuje mezi velikány našich dějin dvacátého století. Postavu českého kněze, který se stal symbolem nezlomené církve, v knize Kardinál Josef Beran (Vyšehrad, Praha 2008, 280 stran, 298 Kč) s podtitulem Životní příběh velkého vyhnance vykreslil známý publicista BOHUMIL SVOBODA s pomocí materiálů spoluautora JAROSLAVA V. POLCE, zesnulého ředitele Knihovny Lateránské univerzity v Římě. Dozvídáme se o jeho dětství, studiích v Římě, pedagogické činnosti v Praze, věznění v koncentračním táboře Dachau, poválečném statečném protikomunistickém vystoupení ve funkci arcibiskupa, o dlouholeté internaci, o odchodu do římského exilu a činnosti ve vatikánském rozhlase. Přiloženy jsou zajímavé dokumenty, ať už pastýřská provolání v době nástupu komunismu či působivý rozhlasový projev u příležitosti smrti Jana Palacha. Neobyčejně dojemně působí rekonstrukce Beranova pobytu v Dachau ze vzpomínek spoluvězňů. Zdánlivě malý, slabý, neprůbojný Josífek se ukazuje ve světle své víry jako silná osobnost, která je svému okolím majákem naděje. Zjišťujeme, že i kněží jsou mravně slabí lidé, v táboře se dokonce mezi nimi setkáme se šikanou, jejíž obětí byl i nováček Josífek, který si ovšem vždy udržel svůj velkorysý a pevný postoj. Stejně jako v padesátých letech, kdy se postavil proti cílenému rozvratu církve, organizovanému komunisty mezi kněžími v rámci takzvané Katolické akce.
Jako zcela odlišná osobnost se prezentuje rakouský spisovatel THOMAS BERNHARD v autobiografické próze Obrys jednoho života (Mladá fronta, Praha 2008, překlad Marek Nekula a Vratislav Jiljí Slezák, 304 stran, 349 Kč). Jeho vzpomínky a úvahy jsou nemilosrdnou mikroanalýzou rodného města Salcburku, rakouské společnosti v době jeho mládí nebo rodinných vztahů. Na pozadí své těžké nemoci se vyrovnává s problematickým vztahem k rodičům a se silným vztahem k dědečkovi, jenž byl pro jeho život ústřední postavou. Dochází k závěru, že jsou věci, před nimiž by neměl člověk uhýbat: „Tolik jsem toho matce chtěl říci, na tolik podstatného jsem se jí chtěl zeptat, a teď už bylo pozdě. ( … ) Necháváme si otázky na později, protože se jich bojíme, a najednou je příliš pozdě. Chceme dotazovaného nechat na pokoji, nechceme ho ranit do hloubi duše, protože sami chceme mít pokoj. ( … ) Celý život odkládáme velké otázky, až se z nich nakonec stane masiv, který nás zavalí.“ Bernhard popisuje, co vše v něm v žákovském učilišti živilo pocity frustrace ústící až k nutkavým myšlenkám na sebevraždu, a nemá pro své rodiště dobrého slova: „Během několika století a několika málo desetiletí se charakter města stal nesnesitelným a chorobně katolicko-národněsocialistickým. ( … ) S autentickou naléhavostí tuto katolicko-národněsocialistickou podstatu dennodenně demonstroval právě internát, vyrůstali jsme duchovně vklíněni mezi katolicismus a národní socialismus, až nás nakonec dokonale rozemleli mezi Hitlerem a Ježíšem Kristem, čili mezi šablonkami pro matení lidí.“ Radikální, provokující autor, jehož život byl vedle oficiálního uznání provázen skandály, vnitřně trpěl pokrytectvím rakouské společnosti, která se nedokázala vyrovnat se svou rolí v období nacismu a vše převáděla na jednoduchou výmluvu: „My jsme byli jen znásilněni.“ V tomto ohledu je velmi cenný zasvěcený doslov Jaroslava Stříteckého, jenž nás uvádí do důležitého společenského kontextu Bernhardova života a díla a závěrem konstatuje: „Jeho otevřeností se cítili zaskočeni a uraženi i mnozí, jejichž demokratické smýšlení a veřejné zásluhy stály mimo pochybnost. Nepochopili, že hlas volajícího na poušti neproklíná, ale ohlašuje naději.“ Slunce v úplňku, román LENKY PROCHÁZKOVÉ o posledních měsících života Jana Palacha (Prostor, Praha 2008, 288 stran, 380 Kč) je vysoce aktuálním příspěvkem k letošnímu výročí Pražského jara. Knížka vznikla přepracováním samizdatového textu z roku 1988, kterým Procházková dokončila rozpracovaný dokument novináře Jiřího Lederera. Výsledný román zachycuje období od srpnové okupace do ledna 1969 a pak ve zkratce i následné dění a osud hrobu Jana Palacha, z něhož se stalo pro režim nežádoucí poutní místo. Subtilní popis vnitřního života hrdiny i jeho vnějších činů a vzrušené dobové atmosféry se odehrává v několika rovinách a je rekonstruován ze vzpomínek, dobových dokumentů i Palachova deníku. Důležitou roli má samozřejmě autorčina značná schopnost imaginace a vcítění. Svůj pohled na étos díla shrnula v doslovu: „Nenapsala jsem však román proto, abych detailně zmapovala fakta, což už po čtyřiceti letech ani nelze, psala jsem příběh českého studenta, který ve svých dvaceti letech dosáhl v politických, filozofických a mravních kvalitách výšin, o jakých jsme zatím četli jen v antických příbězích, v hrdinských eposech a historických dokumentech. Čin Jana Palacha nevnímám jako mučednictví. Byl to sebevědomý politický čin mladého muže, který nesnesl hledět na ponížení svého národa a jako statečný voják v závěru bitvy vsadil na misku vah svůj vlastní život.“