Kniha, kterou  byste  neměli přehlédnout

VYBÍRÁ JAROSLAV MED

Velmi skromným, ale podstatným způsobem se znovu připomíná jedna z našich nejpřednějších soudobých fílozofek Jolana Poláková, jíž vychází v nakladatelství Vyšehrad studie Smysl dialogu. O směřování k plnosti lidské komunikace. V této práci, tak jako ve všech autorčiných předchozích dílech, je její filozofická reflexe v hluboké symbióze s teologií, v níž nachází filozofie J. Polákové svou  základní křesťanskou  transcendentálu.

Filozofické myšlení J. Polákové hledá od samého počátku východisko z bezbřehé myšlenkové vyprahlosti postmoderny a nalézá ho v dialogickém spojení člověka se světem i Bohem. Jde svým osobitým způsobem ve stopách Martina Bubera a Emmanuela Lévinase, pro něž se stal dialogický princip základním principem výkladu světa i vztahu člověka k Bohu. Autorka má svým způsobem myšlení velmi blízko k dialogickému personalismu, jak ho v našem filozofickém kontextu prezentoval Karel Vrána. Zatímco Vrána  zkoumal dialogický princip především v souvislostech personalistické filozofie, je pro Polákovou dialog „dění potvrzující lidskou důstojnost" a základní předpoklad filozofického přístupu k Bohu; právě dialog ho respektuje a přijímá jako osobu, jíž lze naslouchat.

Dialog, tento specifický způsob komunikace člověka s člověkem i se světem, zkoumá Poláková z nejrůznějších aspektů a dochází k závěrům, že je to právě jen a jen dialog, s nímž se člověk může vydat k hranicím imanence. Je svým způsobem totožný s modlitbou, protože vyjadřuje autentickou lidskou touhu překonat sebe sama a přiblížit se k Absolutnu. Dialog není možný bez implicitního vztahu k transcendenci a tím porušuje typickou uzavřenost moderního člověka v jeho vlastním subjektivismu. Tento vztah jednoznačně dokazuje, že s Bohem lze být v dialogu jen osobně, zatímco filozofovat o Bohu lze jen neosobně.

Filozoficky hutný a velice podnětný text Jolany Polákové nemá abstraktně spekulativní podobu, vše u ní směřuje od filozofické reflexe k etice, od nazírání k živému vztahu. Přijmout dialogický pohled na člověka znamená posléze akceptovat a respektovat druhého jako svobodnou bytost, nositelku lidské jedinečnosti a tajemství. „Posledním smyslem dialogu v tomto omezeném po-

zemském časoprostoru tedy patrně není nic menšího než neúnavné hledání a narovnávání cest k takové společné budoucnosti, o jaké můžeme předběžně vědět jen to, že pohostinné bohatství dialogické vzájemnosti v ní nemá meze - jako nemá meze sám Bůh."