Tomáž Knoz: Karel st. ze Žerotína – Don Quijote v labyrintu světa, Vyšehrad 2008, 368 stran.

Životopisy jsou oblíbeným žánrem a většinou se velmi dobře čtou. Kniha Tomáše Knoze Karel starší ze Žerotína se ale nejen dobře čte, nýbrž ona také se čtenářem něco dělá: prostřednictvím líčení osudů moravského šlechtice žijícího na přelomu 16. a 17. století mu klade otázky týkající se jeho vlastního života ve století 21.

Žerotín měl všechno, co si mohl šlechtic jeho doby přát: byl moudrý, bohatý, vzdělaný (vyhledávaný odborník v oblasti práva), zbožný, stavěl krásné a moderní zámky, vybudoval jedinečnou knihovnu, jeho domínia hospodářsky prosperovala, on sám zastával v letech 1608 – 1615 nejvyšší politickou funkci na Moravě (byl moravským vrchním zemským hejtmanem). Na konci života však musel odejít do exilu, poté přebýval jako host na svém bývalém zámku v Přerově, dožíval bez dětí a nemocný, bez funkcí a titulů, jen jako z milosti trpěný navrátivší se exulant.

Autor monografie Tomáš Knoz, docent na FF MU v Brně, objevil způsob, jak čtenáře zatáhnout do dění dávných věků: nevypráví Žerotínův příběh chronologicky, nezdržuje se nudným vysvětlováním souvislostí, ale člení svou knihu tematicky. Čtenář se tak jen jakoby mimochodem dozví o základních biografických údajích Karlova mnohovrstevnatého života a potom je seznamován s cestami českých mladíků ze šlechtických rodin za vzděláním, s válečnými dobrodružstvími, s touhou šlechty objevit své starobylé kořeny, s pravidly zakládání manželství a rodiny, s fungováním žerotínských držav, se stavebními aktivitami Karla staršího ze Žerotína, s budováním jeho knihovny, která patřila k prvním a nejlepším zámeckým knihovnám u nás atd. V dalších kapitolách poznáváme politické poměry na Moravě, okolnosti průběhu stavovského povstání i situaci na Moravě po porážce stavů a posléze po vydáni Obnoveného zřízení zemského 1628. Závěr knihy je věnován Žerotínovu vratislavskému exilu, jeho nemoci a smrti.

Už v průběhu četby nás zasahuje mimořádně poctivá a ušlechtilá Žerotínova osobnost. Jeho zemské vlastenectví i věrnost panovníkovi způsobily, že si jej vážili jak představitelé stavovské opozice (např. Václav Budovec z Budova), tak reprezentanti císařské moci (kardinál František z Dietrichštejna, Albrecht z Valdštejna, Karel z Lichtenštejna i samotný císař Ferdinand II.). Karel byl a zůstal i po Bílé hoře věrným členem a podporovatelem Jednoty bratrské. Podporoval nejen kralickou tiskárnu a chod církve v době předbělohorské, ale snažil se Jednotu zabezpečit i v době jejího polského exilu. Sledujeme jeho zápas o udržerní panství v Brandýse nad Orlicí, na kterém se po porážce povstání skrývali mnozí duchovní Jednoty bratrské včetně Jana Amose Komenského, který zde napsal svůj Labyrint světa a ráj srdce, knihu, kterou Karlovi staršímu věnoval.

Tomáš Knoz ovládá velmi mistrovsky schopnost provést čtenáře nepřehledným bludištěm šlechtických predikátů, titulů a funkcí. Velmi nenápadně a poutavě nás seznamuje s oněmi důležitými dobovými maličkostmi, díky nimž rozumíme světu, ve kterém se moravský zemský hejtman pohyboval. Bez dechu sledujeme Žerotínův zápas o vybudování rodiny a zplození mužského potomka a dědice. I tato radost mu však byla upřena. A tak se v závěru knihy noříme do sugestivního líčení Karlova stáří po boku věrné manželky Kateřiny z Valdštejna. Byl sužován nemocemi a musel se smířit s tím, že své majetky zanechá po smrti vzdáleným příbuzným. Velká hodnota knihy je však v jejím celkovém vyznění: přestože se Karlovi staršímu ze Žerotína zhroutil svět, přestože umíral bez potomků, přestože jeho zámky koupili cizí majitelé a knihovna zůstala ve Vratislavi, přestože Jednota bratrská zvolna skomírala v exilu a Markrabství moravské ztratilo politickou autonomii, nebyl život tohoto vzácného muže marný. A ačkoli nezůstala ani žerotínská hrobka, zůstalo něco, co už Karlovi staršímu ze Žerotína nikdo nevezme: jeho mravní velikost, pevnost charakteru, opravdovost jeho víry a ušlechtilost jeho skutků. Dokládají to i slova z věnování Komenského Labyrintu světa a ráje srdce, která se objevují dodnes v každém vydání této mimořádné knihy:

„Jediné to podotknu, že jsem nepokládal za nevhodné věnovati takovou práci tomu, kdo tisícerým způsobem zakusiv supění a úpění tohoto pozemského moře, přece spočívá v tichounkém přístavu svého čistého svědomí.“

Kdo z nás by si pro svůj život mohl přát lepší hodnocení?