Jan Heller: NA ČEM MI ZÁLEŽÍ.

Nakladatelství Vyšehrad. Praha 2009. 316 stran a 278 Kč.

Není tomu tak dávno, co jsem na stránkách Adventu upozorňoval na zajímavou knihu rozhlasových rozhovorů s Janem Hellerem nad texty Starého zákona pod názvem „Znamení odkazující k nebi“. Už je rozebrán i dotisk a kniha je v podstatě nedostupná. Po vyšehradské edici Vaďurových dialogů s názvem „Rozhovory nad biblí“ je velká poptávka. Hellerova „Znamení“ musela být pro velký zájem dotištěna. Sokolova „ Zůstat na zemi“ jsou téměř rozebrána. A nyní přichází Vyšehrad s dalším Hellerem.

            Sličná vázaná kniha s dohněda laděným (či starorůžovým) obalem dostala svůj výmluvný název podle autobiografické zpovědi zařazené na samý závěr knihy, která ovšem jako jediná není rozhovorem. Je to symbolicky jakási Kellerova závěť, poslední slova, do nichž postupně shrnuje své důrazy, resp. celý svůj odkaz. Kniha je rozdělena na čtyři nestejně velké části podle toho, pro který pořad byly rozhovory připraveny. Páteří je 21 rozhovorů nad texty Starého zákona (vyjma posledního nad Skutky apoštolů) do pořadu Ranní slovo. Nejsou řazeny chronologicky, ani abecedně, nýbrž podle pořadí jednotlivých knih Starého zákona, takže v nich posluchač může dobře hledat. Druhá část knihy obsahuje osm rozhovorů nad texty Starého zákona, určených do jiných pořadů (ČR Plzeň, TWR, Rádio 7). Devět rozhovorů ve třetí části knihy není výkladem konkrétních textů, ale spíše široce pojatou reflexí pro Hellera stěžejních a charakteristických témat vypovídajících o šíři jeho zájmů (ekologie, duše, Marie, bible a krutosti Starého Zákona). K nim jsou připojeny dva účelové rozhovory: jeden o darech a jeden téma vymezující rozhovor na úvod stejnojmenného pořadu Ke kořenům. Poslední část tvoří tři velmi osobně a autobiograficky pojaté Hellerovy výpovědi. Dvě z nich jsou nerozhlasové rozhovory a jedna „Jak se nebrat příliš vážně“ je svěží Hellerova sebereflexe plná pro něj typické sebeironie a mladistvého humoru. Jednotlivé rozhovory jsou různé délky, rozdílné doby vzniku (v rozmezí 2000-2008, nejvíce však 2007) a rozdílné úrovně: od snadno přístupných úvah, až po hutné teologické výpovědi, které vyžadují pozorné čtení. Některá témata a důrazy se prolínají v různých rozhovorech (nejzřetelnější je to v několika rozhovorech o bibli), ale opakování v novém kontextu nikdy není rušivé. V samém závěru knihy je ediční poznámka a stručná charakteristika všech knih vyšlých v edici Rozhovory nad biblí.

            Nepochybným kladem knihy a silnou stránkou vaďurovsko hellerovské popularizace je záměr udělat výklad bible rozhovorem. Tak musí ten, kdo vykládá, odpovídat na to, co posluchače (zastoupeného redaktorem) zajímá a nemůže příliš mluvit o tom, co by říkat chtěl. Vaďura, věcí stejně zaujatý jako jeho partner, velmi dobře přihrává a jako někdo, kdo je na stejné vlně, umí položit otázku tak dobře, že mnohdy profesora k odpovědi nejen nasměruje, ale vyhmátne těžiště sdělení tak, že profesor může jen přitakat, případně přihrávku rozvést. Pro starozákonníka Hellera je příznačné, že vykládá převáženě Starý zákon (29 textů – Nový zákon jen 2 texty), ale nikdy ne na úkor druhé části křesťanské bible. Pozornému čtenáři jistě neunikne, jak Hellerovi při výkladu starozákonních textů naskakují novozákonní souvislosti a jak se snaží starozákonní výpověď dotáhnout do Nového zákona, tedy vidět je optikou Kristova příběhu. Jiným příznačným rysem Hellerova vykládání je pohled na vykládanou pasáž prismatem použitých jmen, nebo postižení zvěsti pomocí náboženských analogií. V tom všem je Heller stále zkušeným kazatelem, který nemoralizuje, látku diferencuje a pokouší se vystihnout duchovní rozměr zaslechnutého.

            To, na čem Janu Hellerovi skutečně záleží, shrnuje sám rozsáhle v závěrečné stati celé knihy, ale mnohé vyplyne z předchozích rozhovorů: a) na pečlivém naslouchání zvěsti Písma – jak u svých čtenářů a posluchačů, tak u sebe sama; b) na niterném oslovení zvěstí Písma a podřízení se zaslechnutému slovu, tedy na uvedení sama sebe do souladu s požadavky zaslechnutého sdělení. Vyjadřuje to slovy o tom, jak je třeba nelpět na ničem svém (dosl. „ukáznit své nároky“), tedy odevzdávat žádané (i sebe sama) a přijímat darované. Nebo jinak „aby Bůh jednal skrze nás a aby to byl Bůh živý“ (str. 306). Těch důrazů bychom samozřejmě našli mnohem více: Janu Hellerovi záleželo na tom, aby mu jeho posluchači dobře rozuměli, abychom se k sobě a celému stvoření Božímu chovali ohleduplně, nebrat se příliš vážně a nelitovat se. A ze všeho nejvíc? Důvěřovat tomu, komu patříme.

            Myslím, že Hellerovu knihu není nutné nějak obsáhle doporučovat. Prof. Heller má v našem prostředí mnoho vděčných čtenářů, kteří opakovaně a s velkým užitkem a duchovním obohacením sahají po Hellerových nezapomenutelných výkladech Písma, protože jsou srozumitelné a lidské. Kdo po nich sáhne, nebude litovat.

                                                                                                          Jiří Beneš