Spása není jen v církvích; ty jsou tu proto, aby byl ukřižovaný a živý Ježíš zvěstován a dosvědčován; jestliže samy sebe znevěrohodní, ztrácejí smysl své existence. Spása není v mysteriích ani v určité theologii a etice, ať je její filosofická substruktura sebedůmyslnější. To všechno může být obnovováno nebo se proměňovat; nakonec to může vůbec zaniknout, být přežitkem a minulostí. Ale spása není ani v ničem jiném. Neboť každý člověk se zřekne budoucnosti a začne jednat nelidsky a nakonec bude přemožen smrtí, jestliže nechce přitakat základnímu paradoxu křesťanství: přijmout životní postoj a smýšlení Ježíšovo. Jestliže se zajistí moudrostí, mocí nebo bohatstvím a nevydá se všanc; jestliže nějak neriskuje život, nepopře a nepřekročí sám sebe. A co platí o jednotlivci, platí samozřejmě také o každém společenství a o každé společnosti. Naděje spásy je tedy jenom tam, kde je duch Ježíšův, přičemž není důležité, zda je Ježíš jmenován. Neboť podle jeho slov „každý, kdo chce spasit svou duši, ten ji zahubí; ale každý, kdo ztratí svou duši, ten ji nalezne“. A také jsme slyšeli, že je psáno: „Zrno pšeničné, které padne do země, neumře-li, samo zůstane; umře-li pak, mnohý užitek přinese.“

Bonaventura Bouše