Liturgický rok se teologicky i historicky postupně utvářel na základě velikonočního příběhu Kristova, završeného jeho ukřižováním, vzkříšením a letničním sesláním Ducha svatého. Struktura tohoto roku není stanovena uměle. K velikonočnímu vrcholu svátků vykoupení se záhy připojil druhý vrchol svátků vtělení, Kristova narození. Liturgický rok má tak dva hlavní svátkové okruhy: velikonoční a vánoční. Rok Páně, tzv. temporál (z lat. tempus = čas), nesestává však pouze z těchto svátkových okruhů a jejich přípravných období (půst a advent), ale vytvářejí ho také týdny liturgického mezidobí, obecná doba liturgického roku. Mezidobí začíná pondělím po svátku Křtu Páně a končí – po přerušení velikonočním okruhem – sobotou před první adventní nedělí. Temporál organicky doplňují svátky svatých, tvořící tzv. sanktorál (z lat. sancti = svatí). Tyto svátky připomínají křesťanům podivuhodné působení Kristovo v jeho služebnících z různých dob a světadílů dějin církve a poskytují tak podněty k dalším, novým způsobům následování Krista (srov. konstituce Druhého vatikánského koncilu: o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium a věroučnou konstituci Lumen Gentium). Pokoncilní liturgická reforma upravuje svátkový kalendář tak, aby se jednak nezastírala základní osa liturgického roku (přednost slavností Páně před svátky svatých), jednak aby se v celé církvi slavily svátky celocírkevního významu a ostatní svátky byly zařazovány do kalendářů oblastních, diecézních nebo řádových. Ty vyzdvihnou všechny svaté, kteří měli a mají význam pro utváření místních společenství (svým původem, působením, obětováním života nebo rozšířeným kultem).