Je potřeba připomenout, že Jech se snažil svou práci pojmout jako pokračování Kroftových Dějin selského stavu. Díky tomu se dovíme o záboru velkostatků 10. 12. 1918. Z čachrů v průběhu přerozdělování těchto pozemků prý tkvěla moc a bohatství agrárníků, významné prvorepublikové politické síly. S ohledem na dějinný vývoj však začaly být dějiny neveselé i pro méně movité sedláky. Jech připomíná masivní odsuny českých venkovanů z oblastí plánovaných cvičišť SS během okupace, které se měly následně stát německými kolonizačními jádry.

Ani osvobozená vlast nespěla ke světlejší budoucnosti pro soukromé rolníky. Již v roce 1948 historik Václavů si na zasedání ÚV KSČ k zemědělské politice poznamenal, že primitivnost diskutujících je přímo otřesná. Za vším stála patrně pouhá servilita: V sovětském exilu si čeští bolševici mezi sebou slíbili, po tom co na vlastní oči viděli, že kolchozy u nás nebudou, ale strach o pozice nakonec většinu přiměl přikyvoval kolektivizaci a Gottwaldově zásadě, že o kolektivizaci se nebude mluvit, ale bude se dělat. Zde možná poznamenejme jeden málo známý detail: Kulaci - svobodní zemědělci byli v Rusku vytvořeni Stolypinovou reformou z roku 1906, která umožnila podnikavým zemědělcům vyčlenění až 200 ha pozemků tradičních ruských občin (komun, které řídily práci a život celé vesnice). Po počáteční, například úvěrové podpoře kulaci zbohatli zvláště v období NEPu.

V Československu byla po válce patrná chuť kolektivizovat po sovětském vzoru a po únoru 1948 začala kolektivizace rychle nabíhat, avšak její instrumentace se táhla až do padesátých let. Nejhorší její část se tak vlastně opírala o zákon kopírující rakouský prügelpatent z roku 1854. Zpočátku se přitom zdálo, že jde "jen" o vytváření zemědělských družstev. Zákon z února 1949 připouštěl kulaky - velkozemědělce i ve vedení družstev. Definice kulaka se měnila podle toho, jak bylo potřeba, obecně se s hubením opravdových sedláků posouvala až k 10 ha. Na počátku kolektivizace tvořili zemědělci s pozemky nad 15 ha 3,9 % zemědělských komunistů. Právě v dokumentaci jednotlivých fází rozkulačování tkví hlavní význam knihy.

V roce potvrdila schůze ÚV KSČ, že postup proti sedlákům dosud nevyvolal odpor menších rolníků a strana přitlačila na pilu. Tou dobou, v roce 1951 byl zatčen a 1954 na doživotí odsouzen na doživotí odsouzen "ochránce a spojenec kulaků a vesnických boháčů", který byl benevolentní k neplničům plánu a prosazoval získání váženého gazdy pro založení JZD. A kdo to byl? Gustav Husák! Jaká ironie, že právě on pak sesadil vášnivého kolektivizátora Dubčeka. Patrně si v base prošel svým vlastním poučením z krizového vývoje o něco dříve, než jej naordinoval národu.

Jech vykresluje, jak záhy začala revoluce požírat své děti. V roce 1951 začali být z JZD vyhazování bez náhrady zemědělci nad 15 ha výměry pozemků, přičemž za kulaky byli označeni i předváleční bezzemci, kterým po válce komunisty řízené ministerstvo tyto kulacké pozemky z konfiskátů přidělilo. V roce 1951 po protestech neprošlo vyloučení kulacké omladiny ze studia, ale prošlo tvrději o rok později. Začalo vyhošťování sedláků i s rodinami. Patrně jen mizerná situace s ubytováním na Slovensku způsobila, že nebyli čeští sedláci stěhování i tam. Následně byli za kulaky označeni i rolníci s výměrou 10 až 12 ha , kteří přijali nucený pacht po odsouzeném sedlákovi.

Je nasnadě, kam tento druh hospodářství vedl: ke znovuzavedení přídělových lístků a 30. 5. 1953 k měnové reformě. Poněkud vystrašení soudruzi pak trochu povolili (na východním Slovensku se družstva okamžitě začala rozpadat), ovšem již v roce 1954 začalo otřepané Zápotockého vedení proti sedlákům znova přitvrzovat.

Jech nakonec konstatuje, že právě nepřítomnost masových protestů a podpory protikomunistických revolučních akcí režim přesvědčila o možnosti opustil model koexistence soukromé malovýroby se socialistickým statkem a družstevním sektorem, jak socialistické režimy prováděly v NDR, PLR a MLR, a vydal se na sovětskou cestu plné kolektivizace.

Dosti trudné čtení, nejen pro přímo postižené, které alespoň takto připomíná jako oběti svévolného politického rozhodnutí. Autor knihu doplnil černobílými fotografiemi. Do knihy je vložena příloha na neběleném papíře s faksimilemi dobových dokumentů - s rozkazy, usneseními a zprávami. Úhrnem, další z knih, které by neměly zapadnout.

Vydal Vyšehrad v roce 2008.