Povídky sahající od potopy až k dnešku

 „Svět je dneska vzhůru nohama a rozum je fuč," říká důchodce z povídky Komora v údivu nad tím, že rolníci dostávají zaplaceno „za to, že se na polích neseje ani nežne". Ten důchodce kupodivu není z povídky současného českého "prozaika, ale najdeme ho v souboru próz nazvaném Věno po mé matce, za niž letos osmdesátiletý španělský autor José Jimenéz Lozano obdržel v roce 2002 Cervantesovu cenu, tedy to nejprestižnější literární ocenění, jež se v jeho zemi uděluje. Do češtiny soubor přeložila Jana Novotná a nedávno ho vydalo nakladatelství Vyšehrad, díky němuž ostatně není jméno patriarchy soudobé španělské* prózy neznámé ani českému čtenáři. Vždyt'jeho mistrovský román Historie jednoho podzimu vydal Vyšehrad už v roce 1977, kdy příběh o násilné likvidaci kláštera Port-Royal mašinérií absolutistické moci Ludvíka XIV. v lecčems připomínal postupy, jimiž tehdy byli likvidováni „ideoví nepřátelé" u nás.

A je pozoruhodné, jak pocity postav vytvořených Lozanem už na prahu 21. století opět rezonují s naší současnou frustrací. Třeba to bude dáno tím, že jsme podobně jako Španělé -i když o něco později - zažili náhlý skon totalitarismu a následnou překotnou „transformaci". Lozano ovšem odsuzuje neurastenické cvá-lání k budoucnu z pozice katolicismu, který bychom v tak ostře vyhraněné formě museli v naší literatuře hledat snad až u Jaroslava Durycha.

Autorova ideová orientace se promítá jak do témat, tak i do charakteru jeho próz - ty mnohdy nabývají podoby exempla, apokryfu či morality. Ale i když se v nich často hovoří o víře a teologických otázkách, vždy se nakonec zabývají lidským srdcem a tím, jak zacházíme se svou svobodnou vůlí i se sebou navzájem. Nejzákladnější otázky lidské existence Lozano občas pro pojuje s politikou - nenahlíží na ni však stranicky, ale jako na tíživý, nicméně neodmyslitelný rámec našich životů. Pro milovníky literatury a filozofie bude jistě zajímavé stopovat četné autorovy aluze, v nichž se ostatně projevuje i jeho smysl pro hru a ironii. Vždyt' mezi postavami jeho povídek najdeme nejen svatou Terezii z Ávily, ale také třeba Machiavelliho, který bledne nad vladařovým projektem likvidace rasových a třídních nepřátel, či praotce Noa, řešícího problém, co při potopě s hliněnými knihami... 

Bronislav Pražan, Týdeník Rozhlas