Literární noviny | 25.1.2010 | rubrika: Komentáře | strana: 2 | autor: Zbyněk Fiala
Dokonce i v Africe najdeme příklady, že korupce je zkrotitelná.
Konečně vypukla sezóna boje s korupcí a zápas o lepší využívání rozpočtových prostředků. Příklady hledáme vpravo, vlevo, na západě, ba i na východě. A což takhle na jihu? Dostala se mi do rukou kniha, kterou napsal někdejší šéf ekonomického výzkumu Světové banky Paul Collier pod názvem Miliarda nejchudších aneb Proč se některým zemím nedaří a co s tím (224 stran, 268 korun). Vydalo ji velice pohotově nakladatelství Vyšehrad, nepochybně jako reakci na dvě prestižní mezinárodní ocenění, která knihu zařadila mezi nejlepší odborné publikace roku 2008. Je to hlavně o Africe, protože tam je těch nejchudších nejvíc. Mnozí se jim snaží pomoci, ale znáte to, peníze někde zmizí. Dá se s tím něco dělat?
Paul Collier je vědec, a tak všechny závěry podkládá terénním výzkumem, buď vlastním, nebo cizím. A co možná opakovaným. Podívejme se na pasáž, kde píše o žádoucí chartě rozpočtové transparentnosti. Začalo to průzkumem jeho žákyně Ritvy v Ugandě, která v polovině devadesátých let zjistila, že jen dvacet procent peněz, které ministerstvo financí uvolnilo pro školy, zamířilo do cíle. Každého okamžitě napadne recept – zpřísněte dohled nadřízených. Jenže přísnější kontrola shora má i slabiny, může znamenat více příležitostí k úplatkům. V Ugandě byl vyzkoušen odlišný postup, dohled odspoda nahoru. Kdykoliv ministerstvo uvolnilo nějaké peníze, informovalo o tom nejen příslušnou školu, ale také místní média. Po třech letech se průzkum opakoval, do cíle už došlo 90 procent přidělených prostředků, díky místnímu tisku.
Vedle dohledu shora a zdola je podle Colliera účinný také dohled z boku – mezinárodní srovnání (v Česku bychom se podívali třeba na kilometr dálnice, kolik stojí u nás, v Rakousku, Itálii). Některé africké země se zapojily do srovnávání na principu peer review, dobrovolně. Státní orgány je nenávidí, může být zdrojem potupy a občanského hněvu, ale vyhnout se tomu nemohou. Přitom se dají porovnávat výdaje ex ante, když se plánují, a ex post, kolik to stálo doopravdy. Kdo by chtěl sestavit nějaký index, může zahrnout také morálnost výdaje (peníze pro bráchu) a jeho účinnost (co služba nebo investice doopravdy přinesla). Jak prosté. Inu, Afrika.
Dokonce i v Africe najdeme příklady, že korupce je zkrotitelná.
Konečně vypukla sezóna boje s korupcí a zápas o lepší využívání rozpočtových prostředků. Příklady hledáme vpravo, vlevo, na západě, ba i na východě. A což takhle na jihu? Dostala se mi do rukou kniha, kterou napsal někdejší šéf ekonomického výzkumu Světové banky Paul Collier pod názvem Miliarda nejchudších aneb Proč se některým zemím nedaří a co s tím (224 stran, 268 korun). Vydalo ji velice pohotově nakladatelství Vyšehrad, nepochybně jako reakci na dvě prestižní mezinárodní ocenění, která knihu zařadila mezi nejlepší odborné publikace roku 2008. Je to hlavně o Africe, protože tam je těch nejchudších nejvíc. Mnozí se jim snaží pomoci, ale znáte to, peníze někde zmizí. Dá se s tím něco dělat?
Paul Collier je vědec, a tak všechny závěry podkládá terénním výzkumem, buď vlastním, nebo cizím. A co možná opakovaným. Podívejme se na pasáž, kde píše o žádoucí chartě rozpočtové transparentnosti. Začalo to průzkumem jeho žákyně Ritvy v Ugandě, která v polovině devadesátých let zjistila, že jen dvacet procent peněz, které ministerstvo financí uvolnilo pro školy, zamířilo do cíle. Každého okamžitě napadne recept – zpřísněte dohled nadřízených. Jenže přísnější kontrola shora má i slabiny, může znamenat více příležitostí k úplatkům. V Ugandě byl vyzkoušen odlišný postup, dohled odspoda nahoru. Kdykoliv ministerstvo uvolnilo nějaké peníze, informovalo o tom nejen příslušnou školu, ale také místní média. Po třech letech se průzkum opakoval, do cíle už došlo 90 procent přidělených prostředků, díky místnímu tisku.
Vedle dohledu shora a zdola je podle Colliera účinný také dohled z boku – mezinárodní srovnání (v Česku bychom se podívali třeba na kilometr dálnice, kolik stojí u nás, v Rakousku, Itálii). Některé africké země se zapojily do srovnávání na principu peer review, dobrovolně. Státní orgány je nenávidí, může být zdrojem potupy a občanského hněvu, ale vyhnout se tomu nemohou. Přitom se dají porovnávat výdaje ex ante, když se plánují, a ex post, kolik to stálo doopravdy. Kdo by chtěl sestavit nějaký index, může zahrnout také morálnost výdaje (peníze pro bráchu) a jeho účinnost (co služba nebo investice doopravdy přinesla). Jak prosté. Inu, Afrika.
STAŇ SE FANOUŠKEM FACEBOOKU - VYŠEHRAD nakladatelství