Sotva najdeme působivější heslo v politickém dění novověku, než jsou lidská práva. Jím vedena vybojovala v 70. a 80. letech 18. století svůj zápas americká revoluce, tato práva deklarovala Velká francouzská revoluce, požadavek prosazení lidských práv přivodil konec absolutistických systémů 19. století. V době, kdy Evropa prožívala hrůzy totalitních režimů ve století minulém, princip prosazení a respektování lidských práv se stal úhelným kamenem odbojových a disidentských skupin. Na jejich formulaci a zdůvodnění pracovaly generace myslitelů. Již řečtí sofisté odhalili rozpor mezi právem pozitivním a tím, jež plyne z lidské přirozenosti. V tomto úsilí pokračoval Aristotelés a stoikové a po nich též myslitelé středověcí. Klasický výraz lidskoprávní nauce vtiskli teoretikové osvícenství.

Předpoklady této ideje autor objevně nachází – byť implicitně skryty – také v mravních naukách velkých náboženství: ve Starém i Novém zákoně, v buddhismu i jinde. V dnešní podobě tohoto učení shledává prof. Sousedík závažný problém: vzdor svému velkému ohlasu ztrácelo v posledních staletích postupně hlubší teoretické zdůvodnění. V předložené studii se vrací do jeho minulosti a znovu objevuje jeho filosofické základy. Vodítko mu poskytuje nauka velkého scholastika Tomáše Akvinského a jeho žáků. Na této půdě se mu daří zformulovat ideová východiska lidských práv a stvrdit jejich trvalou platnost. Díky tomu význam této eseje daleko překračuje její rozsah a představuje závažný příspěvek do soudobé sociálně filosofické a politické diskuse.