„Příroda se ráda skrývá.“ Tento tajuplný a slavný Hérakleitův výrok může být a mnohokrát byl interpretován různými, někdy namnoze odlišnými způsoby, které navíc, podle Pierra Hadota, povětšinou neodpovídají původní intenci řeckého autora. Ve své pozoruhodné knize Hadot ukazuje, jak se slova o odhalující se přírodě spolu s obrazem bohyně Isidy-Artemidy jako zosobnění Přírody a s motivem jejího odhalování mohou právě ve své mnohoznačnosti stát klíčem k evropským dějinám pojmu přírody. Autor s hlubokou erudicí, jasností a zároveň s nezaměnitelnou lehkostí prochází dvěma a půl tisíciletími dějin myšlení, aby ukázal, že „většina pojmů a představ, které dodnes slouží k vytčení metod a cílů přírodních věd, má své kořeny v latinské tradici“. Kniha, která je vyzrálým plodem autorovy celoživotní fascinace motivem „tajemství přírody“, nabízí vedle bohaté reflexe antického a helénistického světa idejí řadu pozoruhodných průhledů do renesance, raného novověku, německé romantiky i do 19. a 20. století. Hadot nalézá v dějinách dva základní přístupy k přírodě: prométheovsko-technický, magický, mechanistický a manipulativní; a orficko-poetický, kontemplativní, estetický. Tato distinkce, jakkoli důležitá, však zdaleka nevyčerpává Hadotovo strukturované a myšlenkově bohaté pojednání o „odhalování Isidina závoje“, které lze bez nadsázky označit za strhující.